Archimandrita Sergiusz Gajek
Naše první setkání se odehrálo u evangelíků v Bystřici n. Olší, posledního dne roku 1972. Slovo dalo slovo a on s radostí přijal moji nabídku noclehu. Ač bylo pozdě, nenechal jsem ho jít spát: „Ty jsi první živý mnich, s kterým mohu mluvit!“ Rozebral jsem ho do posledního šroubku. Končili jsme za úsvitu Nového roku - a nového vztahu evangelíka s katolíkem, který se později rozšířil na mnoho dalších lidí.
Když Jan (Sergiusz je jeho řeholní jméno) ukončil studia teologie v Lublinu, stál před otázkou: Pokračovat v práci s mládeží, která mezitím nabyla netušených rozměrů, anebo pokračovat ve studiích v Římě, kam jej doporučovali jeho představení? Nakonec se rozhodl pro obojí: Pilně studoval, což on umí jako málokdo, aby pak mohl každé prázdniny trávit s mladými v Polsku i v Československu, kteří ho toužebně očekávali. To všechno se dělo v době hluboké totality.
Opatrné návštěvy jednotlivců a společenství přerostly ve společné tábory křesťanské mládeže. Nezapomenu, s jakou láskou otec Sergiusz vítal nás evangelíky na katolických bohoslužbách. Vždycky chtěl, abychom aspoň zazpívali nebo se podělili biblickým slovem na závěr mše sv.
Nesmírně si vážím jeho pokory a skromnosti. Člověk tak vzdělaný, ovládající přes deset jazyků, znalec historie i současnosti, charismatik v pravém slova smyslu, tedy obdařený mnohými dary Ducha svatého, se nechá vyslat do Běloruska, do poslední totalitní země, aby tam z ruin vybudoval řeckokatolickou církev. Zatímco my v jiných částech Evropy na totalitu už jen vzpomínáme, či spíše zapomínáme, on se do ní vrhá jako misionář s odvahou a důvěrou jemu vlastní. A protože jsou jeho slova kryta činy, může si ho Bůh používat jako mocný nástroj svého milosrdenství.
Jaroslav Kratka (autora známe z radia Proglas nebo z Konference 06– z paralelky o ekumenismu.) -článek převzat z časopisu Effatha 01/2007