Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Cesta do Emauz II

10.05.2007, autor: Michael Slavík, kategorie: Charismatické konference
K tomu vyvádění z našich představ Ježíš vstoupil dost agresivně. Tady je napsáno: „Jak jste nechápaví.“ Ten překlad je ještě dost mírný! Některé překlady říkají „pošetilí.“ To je takové kultivovanější pro hloupí a blbí. Ale to, co řekl Ježíš, nebo to, co zaznamenal evangelista, tam je použito anoeto kai brais te kardea. Anoeto jsou ti, co nemají mysl, mozek. A pomalého srdce, někde se překládá zpozdilého srdce. Což je důležité upozornění, že vztah k Ježíšovi a porozumění těm událostem není jenom otázkou mysli, ale taky srdce. Podobná přirovnání se objevují v Písmu svatém na různých místech. Ježíš kárá nechápavost svých učedníků, když nechápou, že to, co vchází zvenčí do člověka, ho nemůže znesvětit. To je dokonce na dvou místech. Nebo nechápavé a pošetilé jsou družičky, které si nevzaly s sebou olej do lamp. Ale tady bych řekl, aspoň tak, jak jsem se na to díval, je to nejsilnější výraz Ježíšovy nespokojenosti s postojem člověka. Proč jsou ti učedníci blbí? Protože nevědí, jak sloučit Ježíšovo utrpení a jeho život. Víte, utrpení je vždycky nějaká zkouška víry. A teď si vypůjčím takový příklad od patera Velly, který říká, že utrpení jakožto zkouška víry může odhalit naši domnělou sílu a usvědčit nás, že jsme slabí. A k tomu dával jako ilustrační příklad mrkev. Když je syrová, je tvrdá tak, že tím můžeme někomu vypíchnout oko. Když ji uvaříte, necháte ji prohnat utrpením…  Takže utrpení nám může posloužit tím, že odhalí naši skutečnou slabost a domnělou pevnost a sílu. Utrpení také může posílit to, co je v nás slabé a křehké ; když to správně prožíváme, pochopitelně. K tomu zase dával pater Vella příklad: to je vajíčko; když spadne na zem, rozbije se, protože je křehké. Když ho ale uvaříme… Čili utrpení může zpevnit.

A třetí směr, kterým může utrpení fungovat, je, že může posílit naše okolí. Nebo může utrpení cizího člověka posílit nás. Každý z nás to zná. Uvařte si kafe. Když uvaříte zrnka kávy, ten vývar je síla, která nás posiluje. Čili toto jsou různé možnosti funkce utrpení v našem životě. Utrpení v našem životě není něco, co se vymklo Ježíšovi z rukou. To je ten problém učedníků, že si myslí, že ta situace na kříži se Bohu vymkla z rukou; a my jsme si mysleli a ono je to jinak! Ve skutečnosti to má nějaký hlubší smysl, který nám uniká. Ježíš se tedy chopí iniciativy a začne učedníky uvádět do celého tajemství jeho kříže a do souvislosti tohoto kříže s celým Starým zákonem a s tím, co se doposud stalo. Kdysi existoval takový vtip na pražském arcibiskupství: Jeden z mých předchůdců, Msgr. Vaněk, se vždycky ptal, když zkoušel mladé kněze: „A který je to ten komentář ke Starému zákonu, který byl nejlepší a nedochoval se nám?“ Tak oni vždycky přemýšleli a on tak s radostí říkal: „To je ten Ježíšův komentář dvěma učedníkům na cestě do Emauz.“ Jenomže já jakožto jeho několikátý nástupce můžu říct: On se nám ten komentář dochoval. Ten komentář je pochopitelně přítomen v Novém zákoně. Je přítomen v těch věcech, které nás učí porozumět Starému zákonu. Učedníci potom později říkají: „Což nám nehořelo srdce, když k nám otvíral Písma?“ A o pár veršů dál, je to verš 48, stojí: “Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ A potom čteme v různých textech Nového zákona, např. v Matoušovi na mnoha místech: „To se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Jeremiáše.“ A zmiňuje se text: „V Rámě je slyšet pláč,“ a tak dále. Nebo tam čteme jiná místa, kde jsou přímo citováni proroci. A najednou dostává Starý zákon christologický smysl. A to má kořen tady. Celý list Židům se zabývá různými místy ze Starého zákona, aby ukázal, že to, co se stalo Ježíšovi, a celé utrpení a zmrtvýchvstání je něco, co už je ve Starém Zákoně připravováno a na co je ukazováno. Čili my tady nemusíme brečet, že ten komentář nemáme. My ho máme. My z něj žijeme. Svatý Pavel ve druhém listě Korintanům také mluví o tomtéž, když říká: „Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem“ – zase ten závoj, co brání očím – „aby synové Izraele nepatřili konec té pomíjející záře, avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. A až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává jim skryto, že je zrušen v Kristu.“ To všecko se rodí z této zkušenosti popsané na cestě do Emauz.

To uzdravení ze slepoty, které učedníci začínají prožívat, jim ukazuje nezbytnost kříže, aby Ježíš mohl vejít do své slávy. „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Jako by říkal: „Copak si myslíte a budu se opakovat, že se to Bohu na Kalvárii vymklo z rukou? Copak si myslíte, když vám umírá přítel, kamarád, matka, otec, bratr, sestra, že se to vymklo Bohu z rukou? Copak si myslíte, když nás potká něco nepříjemného, těžká nemoc, neúspěch, já nevím, co všechno nepříjemného se může v tuhle chvíli stát, že se to vymklo Bohu z rukou? Copak si myslíte, že vlna tsunami, která před více jak půl rokem pohřbila čtvrt milionu lidí, že se to Bohu vymklo z rukou?“ Kříž předchází slávě. To říká Ježíš. Kříž není situace, kdy Bůh ztrácí nad světem kontrolu. Kříž není situace, která by mohla zmařit Boží plány. Kříž pouze může zmařit plány naše.

Sestry a bratři, jak my vlastně reagujeme, když se děje něco tak, jak se to stalo učedníkům jdoucím do Emauz? To Ježíšovo vysvětlení je určitě nějakým způsobem ohromilo. Začalo jim to vrtat hlavou. Posléze si uvědomí, že jim hoří srdce. Ale ještě nepoznávají.

Budeme prosit Pána, aby nás Boží slovo v Písmu, v kázání skutečně uzdravovalo a učilo nás sloučit ty dvě pro nás neslučitelné skutečnosti, totiž kříž a život. Kříž, utrpení a Ježíšovu slávu.

Pro osvěžení teď přečtu tu část, kterou se budeme zabývat. Je to od verše 28. do 35., 24. kapitola. Ježíš pokračuje ve své taktice, která, řekl bych, nás má otevřít a nemá nás vystrašit. Proto předstírá svůj nezájem a chce jít dál. Podle tehdejších zvyklostí a pravidel žádný Žid neměl být ponechán od svých soukmenovců v noci na cestě. Nemělo se nikomu na prahu noci „dovolit“, aby odešel, ale mělo mu být nabídnuto pohostinství. Přesto se Ježíš nedovolává této zvyklosti či práva, ale chce jít dál. Dává člověku svobodu. Chceš mě pozvat? Chceš mě nechat jít? Je to to, co čteme na začátku knihy Zjevení: „Stojím u dveří a klepu. Kdo mě vpustí, u toho budu jíst, já se svým Otcem.“ Já to teď říkám volně. To nám samozřejmě ukazuje už další směr a vývoj celé situace.

Bůh dává člověku svobodu, prostor, nechce nic vynucovat. Dává nám prostor k reakci, kterou máme či chceme udělat. Na rozdíl od manipulátorů lidských, na rozdíl od ďábla, který se snaží znásilnit, který se snaží vlámat, který se snaží znásilnit naši vůli. Ale ti učedníci jsou celí z toho, co slyšeli, tak potěšení, že říkají: „Pojď dál, zůstaň s námi, už se připozdívá.“ Vlastně se z této scény stal takový obraz, že vždycky když člověk či společenství, církev prožívá nějaký soumrak, úzkost říká: „Zůstaň s námi Pane, neboť se připozdívá.“ To, co se odehrává dál, je překvapující, protože z hosta, který je pozván, aby přišel a zůstal, se stává najednou hostitel. Čteme tu: „Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal, rozdával jim.“ Z hosta se stává hostitel. Ten popis, který je tu u Lukáše zachycen, je identický jako při popisu Ježíšovy poslední večeře s apoštoly. Nezaznívají tu sice konsekrační slova, ale popis je zřejmý. Běží o eucharistii.

Když Ježíš vezme chléb, vzdá díky, láme a rozdává, evangelista pokračuje: „Tu se jim otevřely oči.“ Tu pochopili, kdo to je. Tu Ježíše poznali při lámání chleba a víme, že lámání chleba je biblické označení eucharistie, tedy mše svaté. Otevřely se jim oči a poznali vzkříšeného Krista při lámání chleba. Toto je nesmírně důležité a klíčové poselství celého příběhu, že to je Ježíš, kdo láme chléb, že Vzkříšený je při lámání chleba přítomný, tedy chceme-li naším slovníkem, při mši svaté, při slavení eucharistie. Že to je On sám, kdo je hostitelem a kdo živí svou církev svým tělem a svou krví. Jakmile toto člověk pozná, jakmile toto Kristův učedník pozná, čteme dál: „V tu chvíli jim zmizel z očí.“ Protože jakmile člověk pozná svým srdcem přítomnost Ježíšovu, už ho fyzicky nepotřebuje vidět. Pojem „poznat Ježíše“ já teď používám v tom hlubokém biblickém významu, tedy nejenom pro intelektuální znalost, ale i pro znalost srdce, pro znalost, řekl bych v tom nejintimnějším slova smyslu, od srdce k srdci. Je-li takto Ježíš poznán v životě učedníka, nepotřebuje už Ježíše vidět fyzicky, ale poznává ho v různých životních situacích a vnímá jeho přítomnost.

A jakmile je Ježíš poznán, najednou všecko dostane smysl. Učedníci pochopí, co jim Ježíš na té cestě chtěl říci. Pochopí, jak to je s tím Kristovým křížem, smrtí a vzkříšením. Pochopí, jak sloučit kříž a život. Ježíš je poznáván ve společenství učedníků skrze eucharistii. A vlastně při té eucharistii se dovršuje proces jejich poznání a obrácení jejich srdce. Byl to vlastně on, kdo v průběhu doby z toho srdce zpozdilého, pomalu tlukoucího, z té mysli hloupé, blbé, jak už jsem tu řekl, najednou udělá srdce hořící. Což nám nehořelo srdce? Když jsme byli na cestě, a což teprve teď, když už víme, že vstal z mrtvých. Byl to on, kdo sňal ten závoj z jejich očí, takže ho poznali. Máme tu tedy také popsaný proces obrácení člověka. Obrácení věřícího od vlastních iluzí k realitě Kristovy přítomnosti v našem životě skrze svátosti, skrze všechnu tu tajemnou přítomnost, kterou on nám slíbil.

Já bych teď chtěl upozornit na jednu zvláštní věc. Zjevení vzkříšeného Krista vždycky probíhají podle dost podobného scénáře. On ze začátku není poznán. Tady tajemný poutník, který se přidá cestou. Na jiném místě zahradník a tak dále. Můžeme samozřejmě uvažovat o tom, že to je proto, že tajemné tělo Kristovo prostě bylo tělem oslaveným, takže jednak mohl být tu a onde, to je samozřejmě pravda. Taky prostě pohled na Krista našeho neočištěného srdce nám neumožňoval vidět takhle naplno a musel se nám dávat poznat. Já si myslím, že tady sleduje Pán Ježíš ještě jednu pedagogiku. On nás totiž vícekrát upozornil, například: „Cokoli jste udělali nejposlednějšímu z těchto mých bratří, mně jste udělali.“ Ne „jako“ mně, „jakoby“ mně. Mně. A tyto podoby vzkříšeného Krista nepoznávaného nás mají vést k uvědomění si, že Ježíšova tvář jakožto vzkříšeného může mít v našem životě velmi všední podobu. Tam, kde bychom ji nečekali. Podobu skrytou. Podobu nemocného člověka. Podobu bližního. Podobu člověka v nouzi. I to je Boží strategie, která se projevuje i ve Starém zákoně, kdy Abraham přijímá nějaké pocestné a pak zjistí, že přijal Hospodina. Touhle cestou úvahy se ale nechci už dál ubírat, to je jenom takové upozornění na okraj. Když člověk prožije obrácení, když Ježíš to obrácení dovrší, sejme závoj a je poznán, s člověkem se stane zvláštní věc. Měli za sebou, pokud to bylo 11 km – 3 hodiny cesty, pokud to bylo 32 km, nevím, jak to rychle ušli, ale bylo to tedy spíš 7 až 8 hodin cesty. Každopádně měli za sebou už jednu slušnou cestu. Přesto v tu chvíli, kdy poznají Ježíše, jsou toho tak plni, že to váhavé srdce začalo najednou tak rychle tlouct, že se rozhodnou, že se vrátí zpátky do Jeruzaléma, protože tohle si přece nemůžou nechat sami pro sebe. A vyrazí na cestu. Od tohoto stolu eucharistie vyrazí na cestu do tmy. Do potemnělého světa. Kdo byl někdo v těchto zemských šířkách, ví, jak rychle tam nastává soumrak. Byla to cesta úzká, trnitá, kopcovitá. Žádné světlo, žádný světelný smog, možná mohl svítit měsíc, protože bylo pár dnů po úplňku, takže jestli bylo jasno, mohlo být i něco vidět, ale měsíc není zrovna kvalitní lampa. A přesto oni vyrazí na tuto cestu posílení setkáním s Ježíšem, posíleni stolováním s Ním, posíleni novou zkušeností s Ježíšem, s jeho slovem a s eucharistií.

Teď vstaneme a budeme se modlit a prosit, abychom čerpali z toho obojího stolu Ježíšova slova, které nám otvírá, i ze stolu eucharistie novou sílu a aby se při slavení eucharistie dovršovalo naše obrácení.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017