Co je Charismatická obnova
To, co Bůh udělal pro mě, ono zrození shora, o kterém jsem mluvil ve svém svědectví, je základní milostí, kterou Bůh nabízí každému křesťanovi. Tato milost „křtu v Duchu svatém“ je integrální součástí křesťanské iniciace (přijetí svátosti křtu, biřmování a eucharistie). Bez ní nemůže být člověk skutečným křesťanem, byť se sebevíce snaží být dobrý. Shrnul bych působení této milosti do tří bodů:
* vnitřní modlitba
* milosrdenství (soucítění, které vede k činům)
* odvaha
Biskup Cordes vystihuje Charismatickou obnovu jako povolání ke svatosti a evangelizaci. Rád bych spojil své tři body s těmito dvěma. Svatost nespočívá jen ve vnitřní modlitbě samotné, nýbrž v takové modlitbě, která vede k milosrdenství. Evangelizace není pouhou odvahou jít a hlásat, ale je hlásáním vycházejícím z tohoto milosrdenství. Spojnicí mezi svatostí a evangelizací tedy tvoří milosrdenství.
Svatost není něco, co získáváme asketickým životem a vlastním úsilím. Představme si žebřík ke svatosti, křesťan není dole, aby se musel šplhat nahoru, ale stojí na vrcholu. To, že začínáme nahoře, je darem Ducha svatého, je to sdílení Božího života. Žít z tohoto daru vyžaduje naši lidskou spolupráci. Začne-li křesťan lézt po žehříku dolů přitahován tělem, světem nebo ďáblem, jak se dostane zpátky nahoru? Nikoliv svým úsilím, ale skrze pokání a svátost smíření. o je pomyslná helikoptéra, která nás opět vynese nahoru. Je to Boží dílo, nikoli naše. Vnitřní modlitba působí, že si uvědomujeme, jak dobrý je Bůh. Spolu s Marií říkáme: “Učinil se mnou veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno” (Lk 1,49). Toto je základ Charismatické obnovy. Platí to i dnes o členech charismatických společenství? Nebo opět klademe větší důraz na lidské snažení?
Bůh se nám zcela vydal ve svém Synu, který za nás zemřel na kříži, a stále znovu se nám vydává ve svém Duchu. Jestliže chce Otec běžet a obejmout marnotratného syna, dělá to tak, že vylévá svého Ducha. Čím více toto nahlížíme, tím víc se to stává naší součástí a jsme proměňováni k Božímu obrazu. Součástí této proměny je růst našeho milosrdenství ve vztahu k druhým lidem. Toto milosrdenství nás vede k evangelizaci, protože jsme schopni vidět, že to, co Bůh dal nám, chce dát i druhým. V současné době však tato změna není v našich společenstvích dostatečně patrná. Větší důraz se klade na to, být Duchem naplněn, nežli na to, být Duchem veden. Dát se Duchem naplnit je Boží dar, kdežto nechat se Duchem vést otvírá prostor pro mou odpověď, spolupráci a otevřenost, i umírání sobě samému. Pouhé naplnění Duchem se pak stává individualistickým a sebestředným. Duch svatý není dar poslaný jen pro mé potěšení, ale sjednocuje mě s Bohem, abych se mohl stát požehnáním pro druhé.
Chybí-li vnitřní modlitba, bude nám chybět i milosrdenství. Nebudeme-li se modit, nebudeme-li chválít Boha a uvědomovat si, že On je mocný a že pro mě vykonal podivuhodné věci, zůstaneme zavřeni ve vězení svého já. V knize Zjevení kárá Ježíš Efezské za to, že již nemají takovou lásku jako na počátku (Zj 2,4). Exegeté se shodují na tom, že je zde míněna horizontální dimenze lásky, nikoli vertikální. V tomtéž listu Ježíš totiž Efezské chválí za jejich vytrvalost a věrnost Bohu, což představuje vertikální dimenzi. Ztratili ale lásku, kterou měli první křesťané k sobě navzájem, vníž sdíleli své materiální potřeby a byli jedné mysli a jednoho srdce (srov. Sk 4,32). Charismatická obnova musí vést k přesvědčení, že křesťanství není náboženstvím jednotlivců: být křesťanem znamená ztratit svoje osobní práva ve prospěch rodinných práv, práv člena Boží rodiny. Je třeba si uvědomit, že toto je naše povolání i závazek. Království Boží není jen v nás, v našich srdcích, ale je mezi námi, v našich společenstvích. Zatím Obnova zdůrazňuje více vertikální dimenzi, mnoho lidí přichází do společenství, protože se jim líbí společné modlitby, ale je to pro ně jen oáza v poušti sebestřednosti a sobectví během zbytku týdne. Mnozí přicházejí, protože potřebují uzdravení, ale uzdravování je jen část (byť důležitá) toho, co chce Bůh skrze Obnovu dělat. Bůh nám chce dát víc, než naše mysl, zaměřená na naše vlastní plány, připouští, a to nejen ve vertikální, ale i v horizontální dimenzi.
Zříkání se sebe samého znamená duchovní boj. Nežijeme v zemi nikoho, nejsem tu jen já a Bůh, je tu i tělo, svět a ďábel, kteří mají velký zájem na tom, abychom ztratili prvotní milosrdnou lásku. Mentalita dnešního světa propaguje řesně to, co Ježíš odmítl na poušti. Byl pokoušen, aby učinil chléb z kamení. Řečeno jinými slovy: „Proč trpíš? Jsi-li Syn Boží, nesmíš trpět! Naplň své potřeby a učiň chleba z kamení.“ Druhé pokušení nabádalo: „Jesltliže jsi Boží Syn, měl bys být známý, dělej věci, které tě proslaví.“ A konečně třetí: „Jestliže jsi Syn Boží, měl bys mít moc.“ Prosadí-li se toto smýšlení v našich společenstvích, zapříčiní individualismus a nejednotu, což úplně zničí obraz všeho krásného, co Bůh mezi námi dělá. Pokud se od našeho okolí lišíme pouze tím, že chválíme Boha, ale jinak se chováme stejně lhostejně k bližním, je to odrazující svědectví.
Milosrdenství vždy hledá cestu, jak se uplatnit navenek, a vede člověka ke konání skutků lásky. V této chvíli přichází odvaha jako další dar Božího Ducha. Projevuje se dvěma způsoby - vytrvalostí a tvořivostí. Vytrvalost pomáhá uchovat dobré věci, které děláme, i když přicházejí překážky. Kreativita musí nějakým způsobem rozdávat život. V dnešní společnosti, tolik zaažené kulturou smrti, jsou velmi potřebné iniciativy „pro život“. Může se jednat o školy evangelizace, charitiativní práci (péče o nemocné, navštěvování vězňů), nebo také o přímluvnou modlitbu. To je velmi důležitá součást výzbroje, kterou nám Bůh dal k duchovnímu boji.
Připomeňme na závěr situaci církve v době, kdy Obnova vznikala. Během patnácti let pontifikátu Pavla VI. opustilo kněžství 33 000 kněží, což přepočtem znamená šest kněží denně. V této těžké atmosféře se rodí Charismatická obnova, aby zpět zaměřila křesťany na Ježíše a postavila Boha do středu křesťanského života. Pavel VI. o ní v roce 1975 prohlásil, že je šancí pro církev. Jan Pavel II. řekl v roce 1977: „Charismatická obnova je odvážnou výzvou, skrze kterou Duch dnes mluví k církvi.“
-----
Zpracovala Monika Kršková a Alena Gollová