Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Doufat proti vší naději II.

25.08.2003, autor: Kateřina Lachmanová, kategorie: Charismatické konference

Pokračování pásma svědectví z konference 2002 v Ostravě. První část naleznete zde.


Pozvu teď Evu Blešovou, která má pro nás svědectví, jak je potřeba spolupracovat s Boží milostí, abychom ty světlé horizonty v nějakém problému uviděli. Jak Pán chce dát svou milost, ale jak také čeká na to, že se k tomu nějak postavíme a budeme o ni prosit, a dokonce budeme ochotni také jednat.



Událost, o které vám chci v tomto svědectví vyprávět, začala už před dvěma lety. Já ale začnu odprostředka, a to od začátku letošní postní doby, protože tehdy jsem si skutečně prožila to doufání proti vší naději. Tehdy jsem seděla s jedním ze svých žáčků, učím totiž ve škole v Kroměříži, na chodbě psychiatrické léčebny. Měla jsem pod paží učebnici němčiny, aby mě tam sestry pustily, protože nejsem rodinný příslušník a my jsme ho tam chodily s jeho třídní celkem pravidelně navštěvovat. Nevím proč mu toho dne nedali prášky; nebyl tak utlumený a docela dobře reagoval. Říkala jsem mu: „Neboj se, Ježíš vstal z mrtvých a On přemohl moc zla. Já jsem věřící, víš?“ A on mi řekl: „Já jsem si to myslel.“ Pak říká: „A ten Ježíš je kdo?“ Tak jsem mu to tak v rychlosti řekla a říkám: „Víš, na Velký pátek přemohl zlo; a když se k Němu v ten den obrátíš a budeš se modlit, i to tvoje zlo vezme svůj konec.“ A on říká: „Co to je, modlit se?“ Pak jsem mu řekla: „Nemusíš se ty sám modlit, tebe zná hodně lidí, tak se za tebe budeme modlit.“ A on říká: „Oni mě znají? Odkud?“ Odpověděla jsem: „Já jsem jim o tobě řekla, víš?“ A to byla celá počáteční katecheze.


Před dvěma lety se objevil ve 4. třídě a byl to chlapec nesmírně divoký, vzpurný a naschvál dělal všechno, co je zakázané, protože přišel z dětského domova. Nikdy nepoznal svou maminku ani otce a toulal se po domovech. V deseti letech si ho vzal vlastní otec, který se znovu oženil, a jeho nevlastní matka se o něj starala, jak nejlépe mohla, i přesto, že měla dvě své vlastní postižené děti. Za rok udělali v té rodině skutečně kus práce, proto jsem byla na začátku loňského roku, když začal chodit do 5. třídy, nesmírně překvapená, když koncem října jednoho dne nepřišel do školy a jeho třídní mi řekla: „Radim bude ode dneška na léčení v psychiatrické léčebně.“ Zeptala jsem se: „Proč, to je ten poslední, kdo potřebuje léčení, vždyť se z něj stal úplně normální kluk.“ Ona řekla: „Byl odebrán rodině, protože ho otec týrá, je to alkoholik a matka ho nezvládá.“


Šla jsem se přesvědčit na vlastní oči asi po týdnu a skutečně tam byl. Nejsem rodinný příslušník, sestry se mnou odmítly komunikovat a ani na pravidelné návštěvy se netvářily vstřícně. Tak jsem řekla, že ho budu doučovat němčinu, aby moc nezameškal, než se zase vrátí do školy. Trvalo to skoro do vánoc. Před vánocemi se děti ve třídě složily, koupily mu dárky a jako dárek dostal i povolení vrátit se domů. Ale celá ta předvánoční doba byla v takovém zvláštním znamení toho, jak jsme se ho snažili dostat z léčebny zpět. Nebylo to možné, snažilo se víc lidí, i jeho vychovatelka, kterou dostal přidělenou od sociální pracovnice. Víc lidí usilovalo o to, aby byl jeho pobyt v léčebně přerušen, zvláště ta léčba.


Když přišly vánoce, tehdy jsem já a myslím, že i celé naše společenství, za něj prosili. A já jsem říkala: „Pane, Ty jsi se přece narodil pro ty, kdo jsou sirotci, kdo jsou opuštění, toto přece musí mít řešení, to tak nemůžeš nechat, to bys tu nemohl jen tak klidně ležet a nechat se oslavovat, kdybys řešení neznal?“ Potom přišel leden a mé zkouškové období, tak jsem tam celý leden nebyla. Až když jsem se koncem ledna vrátila na návštěvu, potkala jsem jeho nevlastní matku, která o mě věděla, a ta mi ukázala lékařský papír, na kterém byly lživé údaje. Nebyla pravda, co v nich bylo, ale ty údaje tam byly napsány pro soud, který se měl konat 26. 2. a který měl rozhodnout o předání do ústavní péče. Od začátku února jsem začala pobíhat, kde se dalo, od sociálních pracovníků před okresní ústav, navštívila jsem dokonce Českou státní inspekci, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Všechny možnosti už byly přede mnou vyzkoušeny, chlapce nikdo nechtěl, ani jeho vlastní matka, která žije. Vypadalo to velmi beznadějně.


Na začátku postní doby, právě v této beznaději, mě něco přimělo promluvit o síle velikonoc. Velikonoce znal, protože se to probírá ve vlastivědě, věděl, že trvají tři dny a uměl jejich názvy. Tak jsme jen trochu naplnili ty názvy duchovním obsahem. Nebránil se. Připadalo mi, že ví, že by odtud mohla přijít nějaká naděje. Ten chlapec je totiž velmi inteligentní a kromě toho, že je velmi zanedbaný, nemá na paměti, inteligenci ani v chování žádné následky. Když jsem tenkrát odešla z léčebny, jako by se mi něco smálo, co jsi mu lhala? Vždyť vůbec nevíš, co budeš dělat, to řešení nemá, proč mu dáváš naději, když naděje není? Ale už jsem se nevracela, co bylo vysloveno nahlas, bylo.


Týden před soudem jsem seděla v jídelně a obrátil se ke mně jeden z mých kolegů. Všichni o něm víme, že je to jeho vlastní dědeček, ale nikdy se k němu nepřiznal, protože jeho matku zavrhl už dávno před Radimovým narozením. Odmítl také jakoukoli komunikaci s tím chlapcem, a protože je to člověk poměrně prudký, nikdo z nás ve škole si netroufl nic naznačit. Tento kolega se ke mně přitočil při obědě a říká: „Ty prý navštěvuješ toho Radima, jak se mu daří?“ Stručně jsem odpověděla, co jsem věděla, pokračovali jsme v obědě, a pak jsem doma svému muži říkala, že je to nesmírně zvláštní, že se tak najednou sám ozval. Den nato jsem dostala vysoké horečky, nebývám nemocná, myslela jsem, že to rychle zvládnu. Soud měl být v pondělí, ale já jsem ještě v sobotu ráno měla horečky a žádné řešení nebylo, naopak, celá situace se zhoršila tím, že několik dní předtím bylo rozhodnuto, že Radim bude poslán do diagnostického ústavu v Brně. Přesto, že mě lékaři upozorňovali, že je to pouze na vyšetření, věděli jsme všichni, že to pro něj bude už morální konec, když bude odtržený i od návštěv těch, kdo ho mají rádi.


V sobotu ráno jsem otevřela breviář a bylo tam to obvyklé postní čtení: „Obraťte se, přestaňte jednat zle a začněte jednat dobře. A třebaže byly vaše hříchy rudé jako šarlat, zbělí jako sníh.“ Já jsem najednou uviděla před sebou člověka, o kterém prorok mluví, a cítila jsem, že mi na něj Bůh ukazuje a že je to člověk, kterého mám oslovit. Byl to můj kolega, ale ve mně vzrostl veliký strach, bála jsem se ho. Sváděla jsem to na nemoc a na horečku a kdykoli jsem si na něj vzpomněla, tak jsem se až do večera notně zapotila, takže v sobotu jsem nedělala nic. Ale v neděli ráno jsem si dodala odvahy a řekla jsem: Po mši v Proglasu mu zavolám. Pak jsem zjistila, že ne, že se ještě bojím, tak jsem řekla: Až při mši v naší farnosti, až rodina odjede, tak mu zavolám. Pak jsem třesoucí se rukou vytočila číslo a držela sluchátko kousek od ucha, protože ten kolega je známý tím, že umí spustit velikánský křik. Řekla jsem mu: „Nevzali byste si Radima?“ Ten kolega totiž žije s jinou ženou, mají spolu dvě dospělé děti, ta žena už je rok v invalidním důchodu, navíc mají u sebe v bytě ještě velmi starého otce. Na druhé straně se neozval řev, ale velmi pokojně: „Už jsme o tom přemýšleli.“ Položila jsem sluchátko s pocitem, že jsem udělala všechno, co mám, a vrátila jsem se zpět do postele. Za chvíli přijela rodina ze mše svaté a zvonil telefon. Bylo to pro mě, byl to můj kolega a říká: „My jsme si to rozmysleli, vezmeme si ho.“ To byl obrovský okamžik, ten člověk není věřící a nikdy o Bohu neslyšel. Druhý den byl soud, šli na něj oba a soud jim bez jakýchkoli problémů toho chlapce svěřil.


Ten příběh měl ještě dohru. Nová babička je konvertitka, obrátila se u jednoho ze svobodných křesťanských sborů v Kroměříži a byla to ona, kdo přišel s tím, že ví, že bez víry bude malý Radim vydán na pospas následkům zla, které v životě zažil, a že mě prosí, abych ho chodila učit náboženství. Tak jsem tam od té doby chodila a pozvala jsem je na Velikonoce k nám, protože jsem cítila, že ty Velikonoce budou znamenat změnu. Slíbili, že na tu ranní slavnou mši přijedou. V neděli ráno, asi půl hodiny přede mší volal dědeček: „Moje žena to vzdala, celé to vzdala, nevydržíme to, nepřijedeme.“ Odjela jsem na slavnou velikonoční mši a snažila se na to nemyslet, protože jsem tam měla povinnosti ve sboru a snažila jsem se od toho celého nějak oprostit, abych ty Velikonoce vnímala skutečně jako Velikonoce; byla jsem taková utlumená. Když jsem šla od přijímání a prodírala se davem, tak mě někdo zatahal za rukáv: „Paní učitelko!“ „Radime, kde se tu bereš?“ Přivezli ho a pustili do kostela. Tentokrát jsem děkovala, že má ten kůr tolik schodů, že se stihnu vysmrkat, než si zase stoupnu před sbor. Když mše svatá skončila, čekal venku dědeček. Modlili jsme za něj všichni, kterým jsem to stačila říct, do konce mše. Přijeli oba k nám a když se pak vrátili asi po hodině domů, volali mi, že babička už je v pořádku a že zůstane při původním rozhodnutí. Takže Radim je teď u nich a já vás na závěr svého svědectví prosím všechny o pomoc a sílu pro tuto rodinu a taky pro ty, kdo se rozhodli k podobným skutkům. Pane Ježíši Kriste, prosím Tě, požehnej této rodině, požehnej těm, kteří jednají podobně, vyzbroj je mocí Ducha svatého, vyzbroj je radou, moudrostí, darem trpělivosti a síly. Obzvlášť prosíme za ty, kdo už stojí v této službě, aniž by Tě znali. Chraň svým milosrdenstvím a svou láskou děti, které přijali do své péče. Amen.



Děkujeme moc Evě. Myslím, že jsme se naučili, že nám Pán Bůh pomáhá vnímat, kdy se máme modlit a kdy máme jednat.






Pokračování příští týden.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017