Jen pět chlebů
Evangelium Jan 6,1-15 1Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. 2Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. 3Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. 4Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. 5Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ 6To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. 7Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ 8Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: 9„Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co je to pro tolik lidí?“ 10Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 11Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. 12Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ 13Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. 14Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ 15Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.
Ještě že Ježíš nežije dnes mezi námi! Lépe řečeno - on žije, ale… my neslyšíme jeho hlas tak zřetelně jako apoštolové: on sice mluví (a žije) i dnes, ale my se můžeme před ním schovat snadněji než apoštolové, snadněji si můžeme zacpat uši a neslyšet jeho hlas: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To je nepohodlná výzva - a snad bychom nebyli tak bláhoví, abychom se domnívali, že by Kristus udělal znovu nějaký zázrak! A pro tolik potřebných lidí, jakých je okolo nás! Je lepší neslyšet takové slovo, „tvrdé“ a neuskutečnitelné.
Ten však, kdo se nechává pohnout soucitem (podobně jako Ježíš) při pohledu na velký zástup potřebných naší doby, neuteče, nepřeslechne, nezacpe si uši. Kdo není lhostejný vůči bídě mnohých, pochopí, že si nemůže nechat těch pár chlebů a ryb pro sebe, ale nabídne to Kristu, který to rozmnoží a… (našima rukama!) dá potřebným.
Nemusíme mít mnoho, stačí málo. Kristus včera jako dnes používá to málo, co mu dáváme. I my (podobně jako učedníci) bychom chtěli říct: „Máme jen…, jen málo peněz, času, sil, schopností, teologických znalostí. Co to je pro tolik lidí?“ Kristu však stačí málo.
Pokud se přece jen odhodláme dát Kristu to, co by mohlo posloužit i druhým, jak si představit „rozmnožení“? Jednoduše: tak jako tehdy, bez žádné okázalosti (zázrak rozmnožení zůstal tehdy nepovšimnut, vše proběhlo zcela „prostě“ - jen na konci si přítomní všimli, že došlo k něčemu mimořádnému, protože „nevysvětlitelně“ zbylo tolik chleba). Nepřehlédněme, že Ježíš nerozmnožil chléb a ryby pro všechny najednou (to by si hned všichni všimli, že najednou je tolik chleba a ryb), ale postupně, „za pochodu“. Tento postřeh (pohled do Boží kuchyně!) odstraní z naší mysli zbytečné starosti, že by Bůh „v našem případě“ musel náhle udělat senzační zázrak. Boží cesty jsou často skryté a nenápadné, zato účinné. „Za pochodu“ znamená, že nemusíme nejprve nahromadit všechny prostředky ke službě (a dlouho si je vyprošovat, než je všechny dostaneme a… tak nějak všimneme). „Za pochodu“ znamená trpělivě od Krista přijímat a dávat. A někdy si s údivem povšimneme, že dáváme víc, než bychom byli schopni jen z vlastních sil a schopností!
Před těmi, kdo nechají „zlomit“ své srdce při pohledu na zástupy, kdo neutečou, aby neslyšeli Ježíšův hlas, stojí velkolepé poslání: dávat Kristu, přijímat a sytit druhé (Kristovým slovem, ale i „obyčejným slovem útěchy“, „naděje“, skutkem lásky, hmotnými dary). A stát se svědky zázraku, který neuvidí ti, kdo si ponechají (ze strachu? z nedostatku soucitu či víry?) svých pouhých pět chlebů pro sebe.