Jindra Hubková
– záměrně svobodná
– absolventka Vysoké školy knižního umění a grafiky v Lipsku
– svobodné povolání – výtvarnice a překladatelka
– nerada se fotografuje
– velmi obětavá, spolehlivá, tvořivá, plná energie a nápadů, smyslu pro humor……
Po svém prvním (a zatím jediném) vyrobeném“ čísle Effathy musím říci, že se hluboko skláním a ptám se: Jak dlouho že jsi dělala Effathu?
13 let, plných 13 let!
Takže jsi byla u toho úplně prvního čísla, ty jsi ji vlastně „vznikla“…?
Ne, já jsem ji „nevznikla“, ani jsem nebyla u prvního čísla, které se ještě cyklostylovalo na faře v Praze – Vršovicích, a moc mě mrzí, že toto číslo nemám. Pamatuji se, že se tenkrát náš pokrokumilovný farář rozhodl, že se bude vyrábět farní časopis. Nakonec se ale řeklo, že bude pro charismatickou obnovu a na faře začaly velké přípravy. Já jsem měla tehdy k počítači veliký odpor, ale pan farář řekl: „Budeš jenom trošku koukat na grafiku…“, no a tak to začalo. Ze začátku jsme spolupracovali, ale náš pan farář měl zásadu „laici vpřed“ a taky, že může vycouvat ještě dříve, než se laikům zdálo, že by bylo zdrávo. Tak to bylo i s Effathou. Po dvou letech přišla sametová revoluce a vše přešlo z ilegality do legality. Byla to veliká radost, ale vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme a jaký závazek to přinese. Brzy se totiž ukázalo, že lidé Effathu chtějí.
Effatha tě bezesporu stála hodně dřiny, energie a času. Co ti ale působení v Effatě osobně přineslo?
Především jsem si velmi kultivovala jazyk, což nyní velmi využívám ve své překladatelské činnosti. Češtinu jsem měla vždycky ráda a myslela jsem si, že ji umím poměrně dost dobře, ale korektury Effathy mě upozornily na to, že tomu tak není. Zároveň to byla i trvalá výzva. Stále jsem musela dbát na to, že pracujeme s lidmi, kteří mají různé názory, a to znamenalo učit se s nimi vycházet a kloubit vše dohromady. Jsem také ráda, že jsem se naučila redaktořinu. A taky se vždy sešla výborná parta lidí, se kterými jsem ráda spolupracovala.
Proč ses po třinácti letech rozhodla odejít?
J: Nevím… Možná na mě přišlo to, jak se v určité době člověk kouká zpátky na svůj život. I já jsem si udělala takovou inventuru a viděla jsem, že Effatha je poslední dva tři roky pěkně zajetá, samonosná, že všechno funguje a já už tomu nemám co dát. Po těch letech zkrátka nějak došly nápady i invence a byl čas předat kormidlo dalším. Věřila jsem, že noví lidé mohou Effathu posunout dál, nově ji provětrat.
Stýská se ti po redakčním shonu?
Moc. Ale taky si užívám, že mám najednou volnou kapacitu času, kterou mohu dát do jiných věcí, hlavně do práce ve farnosti.
Co všechno ve farnosti děláš?
Na pravidelných modlitebních setkáních zaučuji mladé lidičky ve chvále. Dále učím náboženství, vedu dětské společenství a společenství mládeže, jsem členem farní rady atd. Farnost je opravdu takový můj druhý domov. Kromě tohoto úzce spolupracuji s Karmelitánským nakladatelstvím, překládám pro ně z němčiny a polštiny. Pokud je třeba, snažím se tlumočit . A když je volný čas, samozřejmě ráda sáhnu ke svému původnímu povolání, aby nezakrněly tužtičky, barvičky a pastelky…
Chceš říci něco nakonec…
Držím Effatě palce a ráda pomůžu, když budu moci.
Moc děkujeme za těch perných 13 let a těšíme se, že s námi budeš dále spolupracovat.
-----
Ptala se Manika Jainová