Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Jsme ve světě, ale nejsme ze světa I.

04.04.2005, autor: Stanislav Pacner, kategorie: Charismatické konference

Jednoho dne jsem seděl v křesle před televizí a četl jsem noviny, když vtom náhle někdo zvoní. Šel jsem otevřít. Za dveřmi stál Ježíš. „Neruším?“ zeptal se. „Ne, jistě ne,“ vykoktal jsem zmateně, „pojďte dál.“ Ježíš vstoupil do předsíně, sundal si bundu a začal si zouvat boty. Pozval jsem ho do pokoje: „Pojďte, posaďte se.“ Ježíš se posadil a za malou chvíli začal listovat v novinách a časopisech, které ležely na stole. Noviny mi moc nevadily, ale když otevřel časopisy, bylo mi trapně. Co si Ježíš vlastně pomyslí? Cítil jsem, jak mi stéká studený pot po zádech. Pod záminkou, že si musím odskočit, jsem odešel do vedlejšího pokoje, rychle jsem schoval knihy a časopisy, které jsem tam měl rozložené, a na jejich místo jsem pro jistotu položil Bibli. Co kdyby se tam Ježíš náhodou šel podívat? Poněkud uklidněn jsem se vrátil, ale při pohledu na televizní obrazovku mě znovu polila horkost. „To není zrovna nejvhodnější, že?“ zmohl jsem se na slovo a vypnul jsem televizi. „Víte,“ začal Ježíš, „všiml jsem si, že se často modlíte modlitbu: Přijď, Pane Ježíši; modlíte se, abych k vám přišel. A tak jsem se rozhodl, že vás navštívím. Mohl bych u vás do zítřka přespat?“ Krve by se ve mně nedořezal, zrovna dnes! Večer jsem si chtěl pozvat nějaké přátele a trochu se pobavit. Co kdyby je Ježíš náhodou viděl? Nechtěl jsem to ani domyslet, rychle jim musím zatelefonovat, aby nechodili, že se všechno ruší a že zkrátka nemohu. Jenomže někteří nemají telefon. „Bože, prosím tě ať nechodí, to by byl trapas.“ Ježíš se mezitím pohodlně uvelebil v křesle a prohlížel si můj pokoj. Uvědomil jsem si, že tam nikde nevisí kříž, a tak jsem začal koktavě vysvětlovat, že jsem ho tam vlastně chtěl dát, ale že jsem zatím neměl čas a že… Ježíš na to nic neříkal, jenom se usmíval a potom jen tak potichu prohodil: „Mně to nevadí, já se nezlobím.“ Cítil jsem se trapně. Po večeři mě Ježíš zaskočil otázkou: „Nechcete se se mnou chvíli pomodlit, ještě jsme se ani nepomodlili?“ Co jsem měl na to říkat? Odmítnout jsem přece nemohl, vykouzlil jsem na tváři úsměv a v duchu bědoval, že jsem si na takovou důležitou věc nevzpomněl sám. Spát jsme šli v jedenáct hodin večer. Ještě jsem rychle natočil posunul budík o půl hodiny dříve, abych nepřišel pozdě do kostela; byla totiž neděle. V kostele jsme seděli s Ježíšem vedle sebe, dokonce jsem po dlouhé době i zpíval, což normálně nedělám. Ježíšovi se liturgie líbila, s nadšením poslouchal kázání, chvíli se usmíval, nadšeně zpíval. Po obědě jsem se s ním rozloučil a on mi řekl: „Velmi se mi u vás líbilo, děkuji vám za vaše pohostinství.“ Když se za ním zavřely dveře, naprosto vyčerpaný jsem klesl do křesla. To ale byly dva dny! Rychle jsem ze svého repertoáru vyškrtl modlitbu: Přijď, Pane Ježíši. Co kdyby Ježíš vzal moji modlitbu vážně a znovu mě přišel navštívit?

Jsme ve světě, ale nejsme ze světa. Chci se společně s vámi podívat na to, jak vnímat toto téma na základě Božího slova, co to konkrétně znamená, že žijeme ve světě, ale ze světa nejsme. Myslím, že je důležité dobře tomuto slovu rozumět, protože špatná interpretace by nás mohla zavést někam, kde bychom být nechtěli. Ježíš o tomto tématu mluví v 17. kapitole Janova evangelia. Nejdříve bych rád přiblížil text a pak bych se podíval, jaké to má praktické důsledky pro můj život, jak toto Ježíšovo slovo žít. Je důležité si uvědomit, kde Ježíš o tomto tématu mluví: je to po poslední večeři, po umývání nohou a poté, co Ježíš označil Jidáše jako zrádce. Ježíš začíná mluvit k učedníkům o svém odchodu, dodává jim odvahu, posílá je do světa hlásat své slovo a k tomu jim slibuje přítomnost svého Ducha. Nakonec se Ježíš obrací v modlitbě k Otci a prosí za své učedníky. V kontextu této modlitby zaznívají slova o tom, že učedníci jsou ve světě, ale nejsou ze světa. Kdy Ježíš tuto modlitbu říká? Říká ji tváří v tvář smrti: za malou chvíli půjde s učedníky do Getsemanské zahrady a začne jeho utrpení. Člověk se tváří v tvář smrti nezabývá hloupostmi a nepodstatnými věcmi, říká to, co je skutečně důležité, co mu leží na srdci. A už jenom z tohoto důvodu je důležité toto Ježíšovo slovo brát vážně, rozumět mu a vnímat ho.

Jan 17,3: A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Věčný život, o kterém mluví Ježíš, rozhodně neznamená jenom život, který jednou v budoucnu někdy bude a který ubíhá do nekonečna, pouhý život bez konce, ale naopak je to něco mnohem hlubšího; spočívá totiž v poznání Boha, jinými slovy, v důvěrném společenství s Bohem. Čtete-li Starý zákon, víte, že sloveso „znát, vědět“ nemá význam, jaký mu dáváme my, ale užívá se ve smyslu: Adam poznal svou ženu a ona počala syna. Poznání, o kterém mluví Bible, je něco mnohem hlubšího než naše vnímání. To znamená poznávat Boha, jak to říká Ježíš, to je hluboké spojení s Bohem, z tohoto poznání se dokonce mohl zrodit nový život, něco konkrétního, něco nového v našem životě. Věčný život je v tom, že poznají tebe, pravého Boha.

Jan 17,6: Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Zde se poprvé objevuje odkaz na slovo, myslí se tím slovo Otce, které můžeme poznávat skrze Písmo. Slovo není jenom zapsáno, ale je také přijato. Ježíš říká o učednících, že jeho slovo zachovali. To znamená, že když jako člověk zachovávám a přijímám slovo, přijímám život. Podobně o tom Ježíš mluví ve verši 8: neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Zde se výslovně mluví o přijetí slova a o spolehnutí se na toto Ježíšovo slovo, které je zároveň slovem Otce. Pak se zde také mluví o víře, ochotě uvěřit tomuto slovu. Asi každý, kdo se ve svém životě v určité konkrétní situaci spolehl na Ježíšovo slovo a uvěřil mu, zažil jeho moc a jeho sílu.

Jan 17,11: Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Ježíšovi učedníci nejsou vytrženi ze světa, až do smrti bude svět jejich místem k životu a o život v tomto světě Ježíšovi jde, když se za své učedníky modlí. Říká: oni jsou ve světě, ale já jdu k tobě, jako by předjímal to, že každý jeho učedník je pozván, aby šel za Kristem, aby šel k Otci.

Jan 17,14: Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Znovu Ježíš připomíná, že daroval svým učedníkům Otcovo slovo a přes toto vrcholné obdarování nečeká jeho učedníky klidný a pohodový život. Ježíš zde mluví o něčem jiném a je zde opět zdůrazněn dar jeho slova.

Jan 17,15: Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Toto je další důležitý moment Ježíšovy modlitby a podstatný rys toho, co znamená žít ve světě, ale nebýt ze světa; prosba, „abys je zachoval od zlého“. V modlitbě Otče náš říkáme něco podobného, „zbav nás od zlého“. Toto Ježíšovo „abys je zachoval od zlého“ je úplně něco jiného, než že nebudou mít žádné problémy a žádné kříže.

Jan 17,16: Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Ježíš zde mluví o určité cizosti svých učedníků vůči světu. Cizost nespočívá v tom, že by měli úplně zvláštní způsob života nebo zvláštní oděv, ale v tom, že učedníci patří Otci. Pavlovými slovy řečeno: protože jsou svatí, protože patří Bohu.

Jan 17,17: Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jestliže Ježíš prosí, aby Otec posvětil učedníky pravdou a zároveň zdůrazňuje, že jeho slovo je pravda, potom mohu říct, že „posvěť je pravdou“ znamená „posvěť je svým slovem“.

Jan 17,20: Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří. Jejich slovo není prázdné mluvení, ale slovo, které jim předal Ježíš, tedy znovu slovo Otce.

Jan 17,21: Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.

Kdybych shrnul tyto úryvky, řekl bych asi toto: v Ježíšově modlitbě se objevují tři důležitá témata: téma slova, téma víry a téma zachování od zlého. Nejprve je to téma slova: tvoje slovo zachovali (v. 6, 8, 14, 17 a 20). K tomu můžeme ještě přidat verš Jan 15,3: Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Určitě není náhoda, že Ježíš tolikrát v této modlitbě, těsně před svým utrpením, kdy mu leží na srdci to nejdůležitější, zdůrazňuje a odkazuje na své slovo, které je slovem Otce. Téma víry obsahují verše 8, 20 a 21. Víra je klíčem k tomu, aby se člověk mohl s Bohem setkat a žít z něho. Téma zachování od zlého obsahuje verš 15.

Tato tři důležitá témata, slovo, víra a zachování od zlého, podstatně znamenají to, že žijeme ve světě, ale nejsme ze světa, jak říká Ježíš. Jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří vyznávají Krista, a mezi ostatními lidmi? Určitě to nebude v naší tělesné schránce, v tom vnějším; základní rozdíl je v tom, že žijeme z Božího Ducha. Pavel píše Galaťanům (Gal 5,25): Jste-li živí Božím Duchem, dejte se Duchem také řídit. Římanům píše: Ti, kdo žijí z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Duch svatý je klíčem ke všemu, on provází slovem, které tolikrát Ježíš zdůrazňuje. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (Jan 14,26). Duch svatý má rozhodující roli v porozumění Božímu slovu, ve vnímání toho, co nám Ježíš zanechal a daroval. Z Ducha svatého žijeme tehdy, jestliže žijeme z Božího slova a jestliže mu věříme.


Pokračování příští týden.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017