Krása – předchuť božího království

Mladá novinářka popisuje, jak Bůh ji zavolal, aby mu sloužila tím, že bude ukazovat krásu.

Když jsem byla na univerzitě, jednou věcí, kterou jsem byla posedlá, byla touha sloužit Bohu, touha změnit nějak svět a udělat něco, co by na něj mělo opravdu pozitivní vliv. Modlila jsem se a modlila, ale nenacházela jsem žádné opravdové řešení, co bych měla se svým životem udělat. To hlavní, co mátlo moje náboženské představy, byla podvědomá obava z dospělosti.

Bůh mně nenápadně vychovával pro své vlastní plány, abych byla tím, čím jsem, a stala se spisovatelkou a umělkyní. Avšak moje představy o službě Bohu nebyly zdaleka tak „jemné“. Když jsem vystudovala, rozhodla jsem se, že bych se měla stát misionářkou, a to v té chvíli nikoliv katolickou, ačkoliv jsem se o to již zajímala. Vstoupila jsem do evangelické misionářské organizace, která podporovala studenty. Přestěhovala jsem se do Paříže a pracovala jsem jako učitelka, abych se uživila. Napřed se mi zdálo, že jsem udělala ohromnou chybu; neměla jsem žádnou pořádnou roli, musela jsem absolvovat 25 hodin biblického studia týdně. Cítila jsem se stále více frustrovaná a dostávala jsem se do stále větší a větší deprese. Pak jsem učinila rozhodnutí, k němuž jsem zrála již dlouhý čas. Rozhodla jsem se, že se stanu katoličkou. Evangelické misionářské organizaci se zdálo, že pro ně jako katolička již nemohu pracovat, tudíž jsme se rozešli.

Pociťovala jsem totální selhání, ptala jsem se Boha, co bych pro něj mohla udělat. Odpověď byla neobvykle jasná a velmi překvapující: „Pořiď si velký byt a pořádej mnoho večírků pro studenty, se kterými pracuješ.“ Následujícího dne mi neuvěřitelnou shodou okolností někdo nabídl velký byt na Place de Vosges, v centrální a velmi hezké části Paříže, za snížený nájem.

Byt byl velký, nepříliš zachovalý, ale nebyli tam žádní sousedé, kteří by mohli být rušeni. Bylo to výborné místo pro pořádání večírků. Pracovala jsem přes týden jako učitelka a pak o víkendech jsem pořádala večírky. Zní to jako zvláštní poslání, vím, ale cítila jsem, že pořádáním krásných, barevných párty mohu vykreslit pocit nebe. Byly to neobvyklé večírky. Jednou mi řekl jeden kněz, že mu trochu naznačily, jak by to mohlo vypadat na nebeské hostině s Ježíšem, který by se pozorně staral o každého svého hosta. Nikdo nepil alkohol , nikdo nebral drogy, žádné milostné romance se nekonaly, přesto žádná světská oslava nebyla tak mimořádná a bohatá. Tancovávali jsme do čtyř hodin ráno, pak jsme spávali na podlaze. Tyto oslavy pomáhaly studentům najít pevná přátelství a upevnit jejich víru. Zčásti díky nim Křesťanský sbor rozkvétal. Jeden ze studentů mi později řekl, že  vzpomínky na tyto večírky jsou jedny z nejkrásnějších v jeho životě.

Později jsem udělala „opravdovou“ kariéru, pracovala jsem jako novinářka pro The Guardian a The Evening Standard. Nyní pracuji jako spisovatelka a fotografka a stále se snažím evokovat ve své práci pocit krásy a velikost Boží lásky. Není to jednoduché. Je frustrující, že se člověk nemůže zmínit o katolických ideách v tisku středního proudu.

To, čeho je možné docílit, jsou jemné kulturní změny. Bůh je vždy oslavován, když děláme svoji práci, jak nejlépe umíme. Bůh nás volá k tomu, abychom mu sloužili nejrůznějšími kreativními způsoby. Nedávno jsem byla požádána, abych nabídla své nápady bance fotografií pro teenagery, které si budou posílat jako vzkazy na mobilech. Napřed jsem váhala, ale pak jsem si uvědomila, že teenageři volají po Boží lásce, a že Bůh by mohl použít mou práci umělkyně k tomu, abych zobrazila pocit opravdové lásky. Toto je jen jeden, ale zřetelný příklad. Tak často si ani nejsme vědomi, jak sloužíme Bohu. Cokoliv děláme, pokud tak činíme s modlitbou, může sloužit Jeho království. Jeho cesty nejsou našimi cestami. Jeho cesty jsou mnohem lepší.

Přeložila Pavla Hroudová. Vydáno se souhlasem původního vydavatele, časopisu Goodnews.