Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Mezi vertikálou a horizontálou aneb činnost a vnitřní život

16.02.2003, autor: Kateřina Lachmanová, kategorie: Křesťanský život

Je vůbec možné žít duchovním životem, jestliže mám takovou spoustu práce a tak málo volného času, jestliže mám malý byt a žádné soukromí? Je možné žít vnitřně spojen s Bohem, jestliže jsem denně rozerváván mezi povinnostmi svého stavu a nároky pestrého zástupu bližních? Není kontemplativní život luxus, který si mohou dovolit pouze mniši?


Podobné otázky si kladli křesťané od samých počátků života církve, když se snažili vyřešit napětí každodenního života mezi "vertikálou a horizontálou", mezi kontemplací a činností, zkrátka mezi vnitřním životem a jakoukoli prací či službou navenek.


Někteří zvolili radikální řešení, dali "vale světu" se všemi jeho pozemskými starostmi a přemírou bližních a odešli na poušť nebo do hlubokých lesů (později třeba do klášterů s přísnou klausurou), aby v samotě, ničím nerušeni, mohli hledat Boží tvář.


Pokud odešli, jenom aby měli klid od všeho a od všech, nešlo asi o Boží povolání, a už vůbec ne o následování Krista: Ježíš totiž nikdy neměl celu ani pokojík jenom pro sebe, věděl z vlastní zkušenosti, co je existenční zápas chudého dělníka, a své tři roky veřejné činnosti trávil doslova pronásledován zástupy potřebných. Pokud ovšem odešli, aby se vnitřně očistili a mohli se hlouběji spojit s Bohem, aby tak mohli stát před Jeho tváří dnem i nocí a přimlouvat se za celý svět, byl jejich život jistě navýsost plodný (i když ovoce mohlo být skryto i jim samým, natož nám, křesťanům poznamenaným výkonnostní mentalitou naší doby...).


Zůstává však pravdou, že cestou fuga mundi se napětí mezi vnitřním životem a činností neřeší, zanechává se pouze ostatním. A hlavně, pro většinu z nás je takový způsob křesťanského života nedostupný, i když ve chvílích únavy velmi svůdný (zvláště pokud nic nevíme o duchovních zápasech, které musejí poustevníci a mniši v samotě podstupovat, a představujeme si jejich život jen jako prodloužené prázdniny).


Většina křesťanů však byla nucena postavit se k praktickému problému "činnost - vnitřní život" nějak čelem. Až do nedávných dob se ovšem teologií a záležitostmi praktického duchovního života zabývali převážně řeholníci a mniši, takže i do daného problému projektovali svůj způsob a podmínky života, jimž pak pochopitelně odpovídalo i nabízené řešení; už mnohem hůře a vždy s určitou křečí se dalo aplikovat na život lidí vně klášterní klausury, jejichž spiritualita (byla-li jaká) byla vždy jakýmsi odvarem spirituality řeholní. Bylo málo těch, kteří by podobně jako sv. František Saleský hledali zvláštní principy spirituality laiků a vůbec lidí žijících své křesťanství "uprostřed světa".


Hlavně modlitba...(?)
Zásadní omyl duchovních učitelů středověku, ovlivňující pak po staletí křesťanskou spiritualitu, spočíval v tom, že za duchovní život byla počítána pouze modlitba ve všech jejích formách (pro gramotné a majetné snad ještě lectio divina). Všechny ostatní dimenze života, dokonce i apoštolát nebo charitativní služba, byly považovány za "odsávače" duchovní energie, načerpané předtím v modlitbě a rozjímání. Opěrným pilířem tohoto vidění věcí byl špatně pochopený úryvek z Lukášova evangelia o Martě a Marii (Lk 10, 38-42), který se stal pro celá staletí modelovým řešením antinomie "činnost a kontemplace" (v užším pojetí "apoštolát a modlitba"). Nikdo nepomyslel na to, že evangelista Lukáš mohl mít stěží úmysl osvětlovat vyprávěním epizody z Betánie problémy, které v té době nikdo příliš nevnímal.


Ze známé epizody sester s Ježíšem se navíc následně vytvořil model dvou povolání v církvi, a to nerealisticky zredukovaných (jedno na pouhou modlitbu či naslouchání Božímu slovu, druhé na pouhou službu bližním), s nediskutovatelnou nadřazeností prvního typu povolání nad druhým.


Podobné pojetí křesťanské spirituality panovalo ještě v první polovině dvacátého století, což je zjevné např. ze slavné knihy Dom Chautarda, Duše veškerého apoštolátu (v češtině vydalo nakl. Bonus A, Brno 1997) v níž důrazně a krásně hájí život modlitby v životě apoštola, hovoří o nutnosti autentického vnitřního života. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, ovšem zavádějící je to, že samotný apoštolát nebo jakoukoliv službu bližním autor rozhodně nepovažuje za prostředek posvěcování člověka. Přitom i lidská zkušenost nám říká, že určitým ctnostem se člověk nenaučí v kapli, i kdyby v ní pobýval většinu svého času. Ale až II. vatikánský koncil napíše o kněžích, že mohou být posvěcováni nejen navzdory své službě, ale právě skrze ni (srov. PO 13).


Předkoncilní obrat
Proto v době před Koncilem zapůsobila jako výbuch knížečka jezuitského myslitele Teilharda de Chardina Le milieu divin, v níž mj. napsal:


"Myslím, že nepřeháním, když budu tvrdit, že pro devět desetin praktikujících křesťanů zůstává lidská práce překážkou duchovna. Navzdory praxi dobrého úmyslu a každodenního obětování celého dne Bohu, zástup věřících se ve skrytu duše domnívá, že čas strávený v kanceláři, ve vlastní pracovně, na poli nebo ve fabrice jim ubírá čas, který mohli věnovat adoraci. Jistě, nemohou nepracovat. Zároveň ale nemohou žít hlubokým duchovním životem, vyhrazeným jen těm, kdo mají čas se modlit nebo kázat celý den. V denním životě je sice možné zachránit pár minut pro Boha. Ale nejlepší hodiny času jsou utraceny anebo přinejmenším zbaveny hodnoty staráním se o materiální záležitosti.


Zatížena podobnými pocity, polovina křesťanů vede ve skutečnosti dvojí život nebo alespoň život frustrovaný: mají-li se stát plně křesťany, musí opustit to, co patří k jejich lidství - a stejně ještě zůstanou křesťany druhé kategorie."


Je zřejmé, že mělo-li se přistoupit k řešení problému "činnost a vnitřní život" úplně nově, musel se nejprve radikálně změnit pohled křesťanů na člověka a na všechny pozemské hodnoty. Jinými slovy, bylo třeba započít v oblasti křesťanské teologie a antropologie důkladnou restaurátorskou práci, začít je osvobozovat od platónských nánosů, charakterizovaných dualismem těla a ducha, pozemského a nebeského, z něhož vyplývalo (rádoby duchovní) pohrdání tělem a světem a nezájem o pozemské hodnoty.


Je zajímavé si všimnout, že všechny extrémy v křesťanské spiritualitě (tj. žitém křesťanském životě) nějak souvisí s narušením víry v Krista, který je pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě:


- Jednou zdůrazňujeme jeho božství a pozapomeneme na lidství, na úžasné tajemství Vtělení, a máme tu rázem (rádoby) mystickou spiritualitu, individualistickou, odtrženou od reálného života, sice s hodinami meditací a hloubkovým studiem Písma či jiné duchovní literatury, ale s minimálním zájmem či nasazením v realitě každodenního života, natož v problémech vlastního národa nebo světa (vytratí se nám "horizontála"). - Jindy nás zase zaujme Kristovo lidství natolik, že odsuneme do pozadí nebo i ztratíme víru v jeho božství, a zabředneme do humanismu, do pouze lidské moudrosti a pouze lidského pohledu na svět. A protože "neznáme Písem ani moci Boží", praktickým důsledkem je, že odsuneme modlitbu a nabízíme čistě lidská řešení všech problémů, často neslučitelná s Evangeliem. Kristus se pro nás stane možná sympatickým guru, možná jej ctíme jako jednoho z nejlepších lidí co kdy chodili po zemi, ale přestane být naším Pánem a Bohem (ztratíme vertikálu); tím ovšem prakticky přestáváme být křesťany.


Znalec dějin Církve si snadno dosadí konkrétní období nebo oblasti, kde k popsaným posunům v teologii a ve spiritualitě došlo. Všimněme si, že obojím způsobem se sice sníží napětí mezi "vertikálou a horizontálou", ale vždycky za cenu pokroucení pravdy a opuštění velmi podstatných hodnot.


Marta i Marie
"Činnost a vnitřní život" (podobně jako třeba "sebepřijetí a pokora") patří ve spirituální teologii mezi tzv. antinomie. Platí zásada, že k antinomiím nelze přistupovat s logikou "buď - anebo". Jde totiž o jakési póly jediné reality života, které oba představují významné hodnoty, byť se nám jeví na první pohled jako rozporuplné. Ano, přetrvává mezi nimi napětí, ale lidským a duchovním zráním se toto napětí postupně snižuje, až dojde k harmonické integraci (sloučení) obojího v téže osobě. A nejen u jednotlivce, ale i na úrovni společenství, místní církve apod. Jak už bylo řečeno, u antinomií nelze volit jedno nebo druhé, každý křesťan a každá skupina křesťanů se musí namáhat s integrací obojího, i když s různým důrazem, v různých proporcích, závisejících na povolání a okolnostech života.


Proto i klauzurovaná karmelitánka nebo dominikánka s kontemplativním povoláním se musí zabývat prací, ať už fyzickou nebo duševní. Musí se učit sloužit a dobře komunikovat nejen s Bohem, ale i se spolusestrami; a jestli žije věrně své povolání k přímluvě za kněze a za celý svět, bude i bez sledování novin postupně duchovním způsobem zatahována do konfliktů a problémů světa v takové míře, že se o tom nesnilo ani mnohým superangažovaným laikům.


Na druhé straně, i kněz obhospodařující několik farností nebo rodič početné rodiny, snažící se mnohdy sloužit, kromě svého zaměstnání a rodiny, ještě v politice nebo církvi, nemůže plodně žít svůj život bez určité dávky konkrétní modlitby. Přičemž modlitba člověka "ve světě" nebo apoštola bude samozřejmě vypadat jinak než modlitba karmelitánky: bude odrážet jejich specifický rámec života, (tj. není obsahem odtržená od prožívané reality, není v konfliktu se zásadními rytmy a povinnostmi takového života). Ale hlavně, kontemplace je vlastně život v Boží přítomnosti, umění dívat se na všechny lidi i dění kolem nás očima Božíma, a tohle umění není možné se naučit pouze v kapli - i když osobní i liturgická modlitba nám k tomuto umění velmi napomáhá.


Rozhodně ale není možné "spláchnout" pociťované napětí mezi "vertikálou a horizontálou" tím, že jednoduše přeznačíme skutečnosti a prohlásíme, že všechna naše práce je v podstatě modlitbou, že fotbal je také v podstatě modlitbou, čas prohádaný na schůzi, když šlo o dobrou věc, byl rovněž modlitbou... Ne, tudy rozhodně ne!


Jistě, všechny oblasti lidského života mají svou hodnotu před Bohem už jen samotným stvořením (vzpomeňme si, jak nad ním Stvořitel postupně prohlašoval, že je dobré, ba velmi dobré, viz Gen 1). A kdyby nám to nestačilo, Kristus přece svým vtělením plně a nenávratně přijal všechno lidské (kromě hříchu) do sféry Božího života, jak napsal krásně Teilhard de Chardin: "Opakuji: kvůli Stvoření a ještě více kvůli Vtělení, nic tady dole není světské, pro toho, kdo se umí dívat" (tamtéž).


Pro zachování jasnosti pojmů je ale třeba zdůraznit, že i když práce je bohulibá a je možné a dobré se při ní i modlit, práce zůstává prací, fotbal je fotbal, čas strávený s rodinou je čas s rodinou a modlitba je modlitba. Na tom je dobré trvat, jinak za chvíli uvěříme, že jsme v podstatě všichni mystici, i když se ve skutečnosti nebude modlit nikdo!


Láska je klíčem
Dosud řešeným jsme ovšem tíhu pociťovaného napětí mezi činností a modlitbou (kontemplací) moc nenadlehčili. Pouze jsme zdůraznili asi známou pravdu, že každý z nás má před sebou na první pohled sisyfovský úkol, totiž zapracovat do svého života harmonicky "Martu i Marii".


Církev nám ale přeci jen nabízí ještě jeden důležitý klíč k novému chápání věcí: odborně řečeno, přemisťuje centrum celé křesťanské spirituality z oblasti modlitby hlouběji ke kořenům, do oblasti teologálního života (života z víry, naděje a lásky). V koncilní konstituci Lumen gentium, v odstavci věnovaném apoštolátu laiků, najdeme zajímavý výrok, který je vlastně parafrází názvu výše zmiňované knihy Dom Chautarda: už ne samotná modlitba, ale "...láska k Bohu a k lidem... je duší veškerého apoštolátu" (LG, 33).


V nenápadné formulaci se skrývá podstatná pravda - a dobrá zpráva pro nás, žijící ve světě: Jelikož láska je jednotícím principem všech oblastí našeho života a láska jim všem dává hodnotu (modlitbě, práci i odpočinku), můžeme duchovně růst, i když nám okolnosti života nedovolí takový ponor v modlitbě, jaký zakoušejí kartuziáni. Ano, máme v sobě živit žízeň po Bohu, po hlubším společenství s Ním v lásce. Ale konáme-li co máme konat podle svého stavu, nemusíme přitom žít v neustálém pocitu viny a rozmrzelosti z nenaplněného nebo "ne dost duchovního" života. Láska totiž uvolňuje to umělé napětí mezi duchovním a neduchovním, neboť dává nesmírnou a věčnou hodnotu skutkům i záležitostem na první pohled přízemním a banálním. Tak nás učí Ježíš, Maria a všichni světci, nádherným způsobem pak i poslední Učitelka církve, svatá Terezie z Lisieux.


Jenom je třeba nezapomenout, že pro nás pro křesťany je láska neoddělitelná od osobního Boha (nejde v první řadě o nějaký lidumilný pocit nebo o aktivitu z naší strany). "Láska z Boha jest", učí apoštol Jan, a proto v ní porosteme, porosteme-li ve vztahu k Bohu, budeme-li se otvírat jeho Duchu, žít v poslušnosti vůči našemu Pánu.


Jak už jsme řekli, do všech rovin našeho života se nějak promítá tajemství Bohočlověka, a proto každá antinomie je řešitelná jenom "skrze Něho, s Ním a v Něm". Ježíš Kristus totiž uměl žít vztah k Otci a vztah k lidem a k okolnímu světu v dokonalé harmonii; dokonce můžeme tvrdit, že právě v Něm nastalo dokonalé vyrovnání všech těch napětí naší pozemské reality, poznamenané hříchem. Proto je nutné řešit podobné hádanky života s Ním, s živým Kristem. K tomu nás ostatně prorocky vybízí Jan Pavel II. v listu Novo millenio..., když prohlašuje: "...nezachrání nás žádná formule, nýbrž Osoba a jistota, kterou přináší: Já jsem s vámi!"


Použitá literatura:
RUIZ SALVADOR F., Le vie dello Spirito. Sintesi di teologia spirituale. EDB, 1999.
JAN PAVEL II., "Kontemplace Kristovy tváře", in enc. Novo millennio ineunte, kap. II.





Se souhlasem nakladatelství Krystal OP převzato z časopisu Amen 7-8/01.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017