Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Mnohokrát a mnoha způsoby I.

14.10.2004, autor: Eva Fuchsová, kategorie: Křesťanský život

Podívejme se podrobněji na cesty, kterými Bůh přicházel v dějinách ke svému lidu, a naučme se po nich kráčet ve svém duchovním životě.

Zjevení přirozené

Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. (Mdr 13, 1) Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Řím 1, 20)
Proto učitelský úřad církve prohlašuje na 1. Vatikánském sněmu, "... že Bůh, původ a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu ze stvořených věcí..." (Dz 3004, 3026)

Tento svět ve svých rozmanitých formách ukazuje nad sebe:

  • nahodilé věci musejí mít příčinu
  • samy v sobě jsou samoúčelné, vyžadují nějaký smysl, důvod svého bytí
  • jsou nedokonalé a pomíjející, vzbuzují v člověku touhy, které nedovedou nasytit; musí být tedy nějaká věčná, absolutní hodnota, ke které je všechno zaměřeno

Toto přirozené poznání Boha je však omezené:
1) Jedná se pouze o filosofický závěr, nikoliv teologický. Člověk tak může dospět nanejvýš k poznání Boží existence, nikoliv k poznání jeho vnitřního života, osob Nejsvětější Trojice, ani k poznání úmyslů, které má s člověkem v řádu milosti.
2) Neznamená bezprostřední kontakt člověka s Bohem, samo o sobě nezakládá vztah.
3) Přestože teoreticky je dostupné každému člověku užívajícímu rozum, je pro mnohé prakticky nedosažitelné. Dosahuje ho jen malé množství lidí, po dlouhé době a ne bez různých omylů.

Proto bylo potřeba dalšího zjevení, jasnějšího, které by pomohlo rozluštit i toto zjevení přirozené. Církev netvrdí, že by byl člověk po nějaký čas odkázán jen na tento způsob poznávání Boha - Bůh se od počátku milostivým způsobem člověku odhaloval. Ale přirozené zjevení je základem, výchozím bodem pro nadpřirozené zjevení. Na druhou stranu, jak říkali středověcí učitelé, kniha Písma svatého je nutná, abychom pochopili smysl knihy přírody.

Zdálo by se, že tato fáze zjevení je už ukončena, že přestala mít význam poté, co Bůh vstoupil do dějin svým slovem. Ale my víme, že žádný člověk po svém narození nevstupuje rovnýma nohama do té fáze zjevení, ve které se nalézá lidstvo jako celek. (To by každý člověk za poslední dvoutisíciletí musel být křesťanem žijícím z plnosti Ducha svatého.) Jsme svědky toho, že každý na své osobní cestě k Bohu musí znovu projít celé dějiny Božího postupného zjevování. Ne každá fáze musí být stejně výrazná a důležitá: cesta k plnosti už je otevřena, a tak se může stát, že člověk je milostí Boží nejprve vynesen na vrchol, a pak si teprve začne všímat Božích stop, které k vrcholu vedou.

To v praxi znamená, že i křesťan žijící z plnosti zjevení by měl uvést do souladu s vírou také svůj rozum. Poměrně často se setkáme s názorem (a s jeho vážnými důsledky), že víra nemá k přirozenému rozumu žádný vztah. V lepším případě si nepřekážejí, protože každý mluví o něčem jiném. V horším případě víra dokonce požaduje opuštění rozumu, neboť se s ním prý nesnese. To neříkají jen ateisté a materialisté, ale samotní křesťané! To by znamenalo, že Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu - dal mu schopnost rozumu a vůle -, za cenu spásy požaduje, aby se člověk vzdal poloviny svého lidství. Do nebe tedy smí jen polovina Božího obrazu - jen vůle, ne-li pouze pocity. Snad se můžeme odůvodněně domnívat, že Bůh po nás takovou "oběť" nežádá, žádá pouze, abychom svůj rozum zastavili tam, kde už není jeho pole působnosti. Víra přesahující rozum není totéž jako víra odporující rozumu. Pro pokoj své duše a pro plodný apoštolát bychom se měli naučit tyto dvě skutečnosti rozlišovat.

A nejen to, měli bychom se poctivě snažit hledat odpovědi na otázky, v nichž se víra zdánlivě utkává se zdravým rozumem (pokud to není ona zmíněná oblast, kam rozum nemá přístup - např. jednota Boha ve třech osobách, dvě přirozenosti v Kristu, tajemství předurčení atd.). Nejen kvůli nám samým, kteří dokážeme lecjaký rozpor vírou překlenout, ale kvůli našim bližním, kteří jsou na cestě ještě před Abrahámem. Kteří hledají Boha přirozeným rozumem a zatím ještě nepřijali milost víry. My ale často místo toho, abychom jim pomohli najít Boha skrze moudrost a řád jeho stvoření, působíme jako svědkové své, případně Boží iracionality.

Někdy se může jednat skutečně o složité vědecké otázky (např. problém evoluce a stvoření), na které může mít současná věda jiný názor než víra. Zde je lépe přenechat diskuzi odborníkům - konec konců ani v přirozeném řádu se neočekává, že se budeme umět fundovaně vyjádřit ke všem vědeckým problémům. Ale často jsou nám kladeny otázky existenciální, které se sice týkají víry nebo náboženství, ale přitom k jejich zodpovězení stačí zdravý rozum, zatímco my ze sebe vysoukáme jen zbožné fráze. Nepohrdejme darem rozumu jen proto, že jsme dostali dar ještě větší.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017