Můžeme se ještě změnit?
Evangelium Mk 9,2-10
2
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. 3Je oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. 4Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 5Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ 6Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. 7Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ 8Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.9Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. 10Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
Ježíšovo proměnění se odehrává na hoře, typickém místě zjevení Boží slávy. Úryvek obsahuje mnoho styčných bodů s Božím zjevením na hoře Sinaji (Ex 33-34): místo o samotě, oblak symbolizující Boží přítomnost, proměnění, Boží výzva k poslušnosti. Přesto evangelní událost převyšuje starozákonní zjevení. Mojžíšovi zářila jenom kůže na tváři (Ex 34,29), kdežto Ježíšovi celé tělo, ba dokonce i oděv. Mojžíš zakusil sám Boží přítomnost, Ježíš však dal zakusit tu slávu také třem dalším učedníkům. Mojžíš přijal slova od Hospodina, kdežto Ježíš sám má slova, která mají učedníci poslechnout. Ježíš je novým Mojžíšem, dokonce větším než on, protože je Božím milovaným Synem. Proto nyní stačí samotný Ježíš, stačí jeho slovo.
K úvaze
„Můžeme se ještě změnit?“ Možná s takovou skeptickou otázkou někteří vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy „o obrácení“ ztroskotaly (či skončily s malým „efektem“), a tak je pochopitelné určité vystřízlivění a rezignace. A taková rozčarující zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů. Poznali jsme, že opravdu na to nemáme, abychom „se obrátili“. Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či „definitivní prohry“!), pak je to jedině dobře. A už to bylo „velkým plodem“ (a efektem) neúspěšných pokusů o změnu. Z takového stupínku jsme třeba mohli pokročit výš: my na to nemáme, a proto „o to víc“ potřebujeme Boha. Jasně, tuto teoretickou poučku známe velmi dobře („bez milosti se neobejdu“): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá. Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností toho puberťáckého „já na to mám“, „zvládnu to sám“ (čili - zvládnu „obrácení“, sebezápor, půst), aby po opakovaném narážení na zavřené dveře „dostal rozum“ a pochopil: „Tudy ne, přátelé“. Takové poznání nemá vést k depresi, „že to nejde“ (a že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale „že to jde i jinak“.
Tato neděle obsahuje velmi prosté poselství: „Zastav se na chvíli, neobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy). Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu (jako bys na něm nechal své oči).“ Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl nakonec tak prostoupen? Jak velký prostor (a svobodu) Kristus poskytl svému Otci, že ho mohl tak proměnit?
Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, „ztrapnění“ před druhými a ztráty všeho), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Kristus se totiž nez-měnil, ale pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostnou pro-měnu, zasahující do morku kostí - protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.
A tak odpověď na otázku „můžeme se ještě změnit?“ nezní „ano“, ale „nejen změnit, ale dokonce proměnit“. Naše četné pokusy o obrácení byly doposud možná zaměřené na pouhou změnu (vnějšího chování, „překonání zlozvyku“), okrášlení fasády našeho vnějšího života (abychom vypadali dobře před sebou? před druhými?). V evangeliu však nejde o změnu, ale o proměnu - do morku kostí. A to bude možné tehdy, když pustíme Otce pod kůži.
K aplikaci
- Úryvek se nabízí přímo k tomu, aby sis celou událost představil (cestu na horu, rozhovor Izáka s tátou…). Zkus kráčet s Abrahámem, vcítit se do jeho pocitů při rozhovoru se synem, při svázání Izáka. A na závěr si polož otázku, jak tato událost promlouvá do tvého osobního života?
- Pavlův text si přivlastni tak, že místo tvarů zájmena „my“ („s námi“, „proti nám“, „za nás“ …) dosadíš tvary zájmena „já“ („se mnou“, „proti mně“, „za mě“ …). Takový text přečti několikrát … a přijmi jako slovo určené právě tobě.
- Dnes tě evangelium nevybízí k žádnému „asketickému činu“, ale prostě a pouze k tomu, abys pozoroval proměněného Krista … a nechal na něm své oči!