Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


O jménu Božím

27.12.2004, autor: Romano Guardini, kategorie: Křesťanský život

My lidé jsme zhrubli. O mnoha hlubokých a křehkých věcech nevíme už nic. Slovo je jednou z nich. Myslíme, že je něčím vnějším, protože už nevnímáme jeho nitro. Myslíme, že je něčím prchavým, protože už nepociťujeme jeho sílu. Nestrká, netluče, je jen křehkým útvarem z hlasu a zvuku. Je však jemným tělem pro něco duchovního. Podstata nějaké věci a něco z naší vlastní duše, co před onou věcí procitá, setkávají se a nabývají výrazu ve slově.


Totiž, tak by tomu mělo být. A jistě tomu tak u prvního člověka bylo.


Na prvních stránkách Písma Svatého čteme, že Bůh člověku "přivedl zvířata", aby je pojmenoval. S otevřenými smysly a vidoucí duší prohlédal člověk skrze podobu do podstaty a vyslovoval to jménem. A jeho duše odpovídala tvoru. Pohnulo se v ní něco, co bylo k podstatě onoho tvora ve zvláštním vztahu. Vždyt člověk je souhrnem a jednotou celého stvoření. A toto dvojí, bytnost věci venku a odpověď na to uvnitř v člověku, obojí živě sjednoceno, vyslovil jménem.


Tehdy se kus světa a kus lidského nitra spojil ve jménu. A když člověk to jméno vyslovil, procitl bytostný obraz věcí v jeho duchu a zaznělo, co tomu obrazu z jeho vlastního nitra odpovědělo. A tak bylo jméno tajuplným znamením, v němž si člověk uvědomoval svět i sám sebe.


Slova jsou jména. A mluvení je ono vysoké umění zacházet se jmény věcí; s podstatou věci a s podstatou vlastní duše v jejich Bohem chtěném souladu.


Ale tento důvěrný vztah k stvoření a k vlastnímu Já nevydržel. Člověk zhřešil, pouto se přetrhlo. Věci se mu staly cizími, ba nepřátelskými. Nehleděl už do nich čistým okem, nýbrž žádostivě, panovačně a zároveň s nejistým pohledem viníka. Ony však mu uzavřely svou podstatu. A také jeho vlastní bytnost mu unikla, protože se chtěl sobecky uplatnit. Nebyl už vlastníkem sebe sama tak jako dříve. Nežil už s dětským pohledem ve vlastní duši. Duše se mu vymkla a stal se i co do vlastní osoby nevědomým a bezmocným.


Slovo - jméno už mu teď nevyjevuje v živoucí jednotě podstatu věcí a člověka. Nyní už mu z něho nevyzařuje Boží myšlenka v pokoji sjednoceného stvoření. Vidí v něm jen roztrhaný obraz. Vystupuje mu z něho jen rozrušený tón podstaty, plný temného tušení a touhy. A když někdy uslyší slovo správně, tu stojí a naslouchá a rozpomíná se a nenalézá už jeho smyslu. Zůstává zmateným, záhadným, i cítí bolestně, že ráj je ztracen.


Ale ani toho již není. My lidé jsme tak zpovrchněli, že jsme si už ani neuchovali bolest ze zničených slov. Vyslovovali jsme jména stále rychleji, stále povrchněji a stále méně jsme mysleli na podstatu v nich. Podávali jsme je dále, jako se podává peníz z ruky do ruky: Člověk neví, jak vypadá a co je na něm vyryto, ví jen, že za něj dostane tolik a tolik. A tak slova běžela jenom chvatně od úst k ústům. Jejich nitro již nemluvilo: bytnost věci už z nich nezaznívala; duše už v nich nevyznávala sama sebe. Byly to již jen slovní mince. Mínily věc, ale nezjevovaly ji. Byla to už jen znamení, aby ti druzí věděli, co chceme.


A tak řeč se svými jmény není už tajemným sjednocením s podstatou věci, není už setkáním věci a duše. Ba není už ani touhou po ztraceném ráji, nýbrž jen zručným cinkáním slovních mincí po způsobu odpočítávacího stroje, který hospodaří s mincemi a nic o nich neví.


Jen někdy se vyděsíme. Najednou to na nás z takového slova zavolá jako z prvotních hlubin. Podstata na nás volá. Anebo to slovo je na papíře a zasvítí z těch černých značek. Vystoupí "jméno", podstata, odpověď duše. Tu cítíme opět onen prapůvodní dojem, z něhož to slovo vytrysklo, v němž se setkala duše s podstatou věci. Cítíme onen užaslý pohled, onen hmat ducha, kterým člověk uchopil bytnost toho nového před sebou a z vlastního nitra ji zhnětl v útvar jména. Kráčíme v dálku, klesáme v hloubku, a slovo je opět oním prvním dílem, k němuž Bůh povolal ducha člověka. Ale brzy zase všechno zapadne a odpočítávací stroj klape znova...


Možná, že ti tak někdy vystoupí jméno "Bůh". Když to všechno uvážíme, pak chápeme, proč věřící Starého Zákona jména Božího vůbec nevyslovovali. Dosazovali za něho jméno "Hospodin". Neboť zvláštní vyvolení židovského národa spočívalo v tom, že cítil Boží skutečnost, Boží blízkost bezprostředněji nežli ostatní národy. Pociťoval silněji nežli jiní jeho velikost, jeho velebnost a strašlivost. Jim Bůh skrze Mojžíše zjevil své jméno: "Já jsem, který jsem". "Bytující", který nepotřebuje nikoho jiného, který stojí zcela sám v sobě jakožto souhrn všeho bytí a vší síly.


Jméno Boží jim bylo obrazem jeho podstaty. Viděli Boží podstatu vyzařovat z jeho jména. Bylo jim jako Bůh sám a báli se jeho jména, jako se kdysi na Sinaji báli samého Hospodina. Vždyt Bůh mluví o svém jménu jako o sobě samém: "Bude tam jméno mé", praví o chrámu. A ve Zjevení svatého Jana přislibuje věrnému, že "ho učiní sloupem v chrámu Božím", a že naň "napíše své jméno"; že ho posvětí a sám sebe mu daruje.


Už tedy chápeme přikázání: "Nevezmeš jména Hospodina, svého Boha, nadarmo". Chápeme, že nás Spasitel učí modlit se: "Posvěť se jméno tvé". A že máme "ve jménu Božím" začínat, ať cokoli konáme. Tajemné je jméno Boží. Vyzařuje z něho bytost Nekonečného; bytnost Toho, "který tu je", v nezměrné plnosti bytí a v nekonečné velebnosti.


A v tomto slově žije také to nejhlubší z naší vlastní duše. Naše nejvnitřnější podstata odpovídá Bohu, neboť k němu nevyhnutelně náleží. Je stvořena od něho a pro něho, proto nemá pokoj dokud se s ním nespojí.


Vždy naše já nemá jiný smysl, než aby bylo spojeno s Bohem ve společenství lásky. Toto vše, všechna naše urozenost, duše naší duše spočívá ve slově "Bůh", a "můj Bůh". Můj původ a můj cíl, začátek i konec mého bytí, klanění i touha a lítost, všechno.


Jméno Bůh je vlastně vším. Prosme ho tedy, aby nás naučil "nebrat nikdy jeho jméno nadarmo", nýbrž "posvěcovat je". Prosme jej, aby nám jeho jméno zářilo v slávě. Ať se nám nikdy nestane mincí, která mrtvě koluje z ruky do ruky. Nekonečně drahocenným nechť nám zůstane, třikrát svatým.


Ctěme jméno Boží jako jeho samého. V něm ctíme také svatyni své vlastní duše”


Úryvek z knihy Posvátná znamení uveřejněn se souhlasem vydavatele, Karmelitánského nakladatelství.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017