Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Odpuštění hříchů

10.05.2005, autor: Anton Wächter, kategorie: Křesťanský život

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy, tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" (Mt 9,6)

Za dávných časů žil člověk s jasným vědomím existence nadpřirozeného. Před tímto přemocným světem se musel na jedné straně chránit, na druhé straně se s ním chtěl dostávat do styku. Především ti lidé, kteří žili úzce spjati s přírodou a kteří bezprostředně vzdorovali nepřízním počasí, divokým zvířatům, noci, růstu a umírání, rostlinám a zemi, zažívali zkušenosti, přesahující smyslová poznání a měli silný vztah k onomu Duchu a Jsoucnu, který prostupuje veškerý materiální svět.

Poté, když člověk přestal podléhat přímému působení přírodních vlivů, jak tomu bylo ve vysoce rozvinutých kulturách, zejména u Řeků a Římanů, nabýval na důležitosti lidský řád coby ochrana a jistota. Před „hněvem bohů“ nebyl však člověk ochráněn nikdy.

Teprve v novověku Evropy byl – za pomoci rozumu – navršen ochranný val proti posvátné moci. Žijeme ve světě, ve kterém je vše nadpřirozené, jež neobstojí při empirickém přezkoumání exaktními vědeckými disciplínami, prohlášeno za neexistující. Dokonce i křesťané prý mají zázraky a znamení, o nichž nám podává svědectví Písmo, pojímat jen jako symbolické příběhy tak, jak to navrhuje Bultmann.

Dnes cítíme, jak křehký tento ochranný val je. V posledních desetiletích se novým způsobem zjevuje ve vědomí lidí skutečnost, přesahující smyslová poznání. To vede k tomu, že na jedné straně dochází k posilování obrany proti této skutečnosti, na druhé straně si stále více razí cestu proud, hledající přístup k onomu jinému světu. Ona druhá strana vyvolává fascinaci: země plná iluzí a lesku, mocností a sil, které přesahují vše představitelné. Je možno vycítit ducha, který tvoří světy, přemocnou neosobní sílu, ve níž je vnořeno naše nepatrné vědomí. Takové nebo podobné zkušenosti činí lidé vždy, když se ochranný val racionality počíná drolit.

Když jsme postaveni tváří v tvář nadpřirozenému, stojíme před nutností rozeznávání: v našem světě neproudí jen ono božské, ale také sem vniká to démonické. A když tenká slupka našeho omezeného vnímání počne dostávat trhliny, můžeme zažít jak hrůzu, tak i zaplavení světlem. V oblasti působení New Age a esoteriky se vynořují nesčetné formy, které mají své kořeny zapuštěny v temnotě.

Pro křesťanství není tato skutečnost nová. V živém vztahu s trojjediným Bohem mělo vždy otevřený vzájemný vztah s věčností a důvěrný styk s tím, co přesahovalo smyslové poznání. Zabydleno v Boží velkoleposti znalo i moc zla. Také pohanství znalo propastnou bezednou temnotu a hledalo prostředky, které by ho před ní ochránily – či se dokonce spojovalo s oním démonickým, aby využilo jeho moci ke svému prospěchu. V člověku je přítomen zotročující strach – od časů prvotního hříchu je v nás zabydlena tíživá noční můra. Milosrdenství však slaví vítězství nad soudem: s prvními křesťany se šířil jásot celým pohanským světem: smrt a zlo jsou poraženy! Již se více nestrachujte! Kouzla, mající zajistit ochranu, fetiše, talismany, samy o sobě hrozivé a mající ono hrozivé zažehnávat, se staly nadbytečnými. Kristus je oním vítězem, který vládne mocí navěky!

I kdyby se dnes – skrze otevření se onomu nadpřirozenému – staré mocnosti znásobenou silou zmocnily dimenzí našeho světa, ve kterém stoupá hladina strachu, zakořeněného v nevědomí, přece jen jsme s nepopiratelnou jistotou zrozeni v Kristu.

Nová přitažlivost spirituality otevírá lidi a také nás křesťany větší bezprostřednosti vůči zpřítomnělému Kristu a působení Ducha svatého. Pokud – ze strachu před anonymními mocnostmi – zpevňujeme val pomíjivosti, řítíme se takto zároveň do nebezpečí, že se odloučíme od živého Boha, který se od počátku věků projevuje nadpřirozeným způsobem. Stejným způsobem jsou uzavírána povrchní démonizací vynořujících se forem nového pohanství i srdce hledajících. Měli bychom hlásat Krista, jehož světlo a jehož moc září jasněji, jehož radost je čistší než vše, co by jinak bylo schopné nás na onom nadpřirozeném fascinovat.

Zvláštní milostí jsme povoláni, abychom zvěstovali odpuštění hříchů. Je to vždy hřích, který nás váže k temnotě. V neposlední řadě je to odpovědnost za hříchy, která zapříčiňuje náš strach. Koneckonců je to právě ono propadnutí hříchu, na kterém je založen náš strach. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha (Mt 5,8). Jak ve staré, tak i nové formě pohanství se zdvíhá strach, který člověka zotročuje. A opět je to ono radostné poselství, ve kterém dal (Bůh) poznat svému lidu spásu v odpuštění hříchů (srov. Lk 1,77-79). Bůh chce toto poselství stvrdit znamením své lásky a svého smilování. Bůh uzdravuje, oslovuje nás, působí v našem čase, Duch naplňuje jeho věrozvěsty, aby lidé nebyli sváděni odleskem mámivé nadpřirozenosti, nýbrž aby uviděli záři Světla shůry. Milosrdenství je doprovázeno divy a znameními a smilování zachraňuje.



Z německého časopisu Feuer und Licht přeložil P. Doubek. Uveřejněno s laskavým souhlasem vydavatele.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017