Poničený stan

Před několika lety, při mých každoročních exerci-ciích jsem se ocitla pod útokem hrozných pokušení a malomyslnosti. Tu noc jsem zakusila snad všechna pokušení, jaká si jen dovedete představit. Druhý den ráno cestou na mši svatou jsem se cítila úplně dobitá a skleslá.

Když jsem přistupovala k přijímání, řekla jsem v duchu:"Ježíši, já vím, že Tě přijímám, ale cítím se tak skleslá, malomyslná a nehodná Tě přijmout!"

Po cestě zpět do lavice se mi vybavil obraz stanu. Vzpomínám si, že jsem na ten stan hleděla a myslela si: "Ten stan je ale pořádně poničený." Prohlížím si ho a říkám si: "Musel asi prožít pořádnou bouři."

Když jsem zase v lavici zaklekla, spatřila jsem, jak do toho stanu vchází nějaký muž. Vnímala jsem v tom obrazu také sebe, jak tomu muži říkám: "Jejda, tam nemůžete jít, je to v hrozném nepořádku. Ten stan je celý poničený. Jsou tam hrozné díry."

Muž se na mne podíval, usmál se a řekl: "Co to povídáš? Já tu přece bydlím!"

V té chvíli jsem si uvědomila, že tím poničeným stanem jsem já, že já jsem dobitá pokušeními a malomyslností a všemi těmi útoky předešlé noci. Ježíš mi teď ukazoval, že navzdory "dírám" ve mně stále má svůj příbytek a že ke mně právě znovu přišel v podobě Hostie.

Bylo to velice pokořující. Nikdy předtím jsem se neviděla jako rozbitý stan!... Potom mne Ježíš uvedl dovnitř. Seděl u stolu a já jsem tam seděla s ním. Vzal obě moje ruce do svých dlaní a přes stůl ke mně hovořil.

Jak tak ke mně mluvil, přejížděla jsem očima po tom stanu a říkala si: "Bože můj, jen se na ten stan podívej! Co si lidé pomyslí? Podívej na ten nepořádek!"

Omluvila jsem se a vymanila se z Ježíšových dlaní. Přitáhla jsem si židli, vyskočila na ni a začala jsem spravovat díry ve stanu. Přemítala jsem: "Co si jen lidi pomyslí, až uvidí ty díry?" Dala jsem se zuřivě do práce, aby stan vypadal před lidmi trochu přijatelně.

V tom jsem ucítila, jak mě Ježíš jemně stahuje ze židle dolů. Pohlédl na mne s velikou láskou a řekl: "Briege, pokud se budeš příliš zaměstnávat těm i dírami a jejich spravováním, ztratíš mne ze zřetele. Budeš-li se však zabývat mnou, já ti pomohu vyspravit tvůj stan."

* * *

V tom stanu mi dal Ježíš ještě druhou lekci. Znovu jsme seděli u stolu. Vykoukla jsem ven a uviděla ke stanu přicházet lidi se spoustou problémů, nemocí a těžkostí. Zvolala jsem: "Už musím jít, všichni ti lidé mne potřebují!" Vyskočila jsem s povzdechem: "Můj Bože, jak si jen poradím se všemi těmi problémy a s tolika lidmi?"

Jak jsem tak stála u vchodu a horečně přemýšlela, jak jim pomoci, znovu jsem pocítila, jak mne Ježíšova ruka vtahuje nazpět. Pohrozil mi prstem a s úsměvem mi řekl: "Oni za tebou nepřicházejí proto, abys řešila jejich problémy. Přicházejí jenom proto, že já žiji v tobě. Jestliže vyskočíš a řekneš si, to musím vyřešit, zapomeneš, že já jsem jediný lékař a já jsem ten, kdo přináší pokoj. Já uzdravuji nemocné. Potřebuji jen, abys byla mým nástrojem. Takže se teď posaď a dovol mi, abych šel sám ke dveřím."

Od té doby si více uvědomuji, že Ježíš je ten, kdo má moc, kdo koná všechnu práci. Jak říká svatý Pavel: "Nežiji už já, žije ve mně Kristus" (Gal 2,20). Když přichází pozvání z celého světa, abych mluvila ke všem možným lidem - k biskupům, kněžím, lékařům - mívám pocit: "To nezvládnu, to nemohu." A slyším, jak Ježíš říká: "To je pravda, ty nemůžeš, ale JÁ MOHU. Dovol mi, ať to mohu konat skrze tebe." (Z knihy "Miracles Do Happen" zkráceno, přel. -kl-)