Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše I.

05.10.2005, autor: Elias Vella, kategorie: Rozhovory

Když jsme se letos druhého dubna dozvěděli, že nás opustil papež Jan Pavel II., ztichl svět. Jak jste tyto okamžiky prožíval vy a jaký odkaz podle vás Svatý otec zanechal?

Když zemřel Jan Pavel II., byl jsem právě v Indii, kde jsem vedl seminář. A stejně jako celý svět, procházel jsem i já jeho nemocí krok za krokem spolu s ním. V pontifikátu Jana Pavla II. je mnoho věcí, které na mě udělaly velký dojem. Dvě věci se mne ale zvlášť dotkly. Bylo to především otevření milénia. Pamatuji si, jak Svatý otec představil sám sebe jako starého člověka, který stojí u brány Svatopetrské baziliky. Ježíš říká: „Já jsem dveře.“ V trpícím těle starého papeže jsem viděl trpící lidstvo. Viděl jsem papeže objímajícího Ježíše, který je dveřmi našeho života. Druhý velký dojem na mne Jan Pavel II. udělal, když stál naposled před davem na Svatopetrském náměstí. Zdravil zástup lidí a jakoby jim říkal: „Já trpím spolu s vámi.“ Myslím, že Svatý otec navždy zůstane ikonou i vzorem toho, jak má člověk trpět.

Jednou z vašich služeb je služba vnitřního uzdravování. Můžeme někde na této zemi najít člověka, který by nebyl vnitřně zraněný a tuto službu nepotřeboval?

Rád bych vám krátce převyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by syna vrátila zpět do života. On jí odpověděl, že k tomu potřebuje hořčičné semínko. To však může získat pouze od rodiny, která nikdy neprožila žádné těžkosti nebo smutek.. A když pak tato žena chodila od jedné rodiny ke druhé, zjistila, že všichni prošli nebo procházejí nějakým zármutkem... Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat trpícím lidem, a tak zapomněla na své vlastní trápení. To je realita. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo že ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obvykle přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv - a toto všechno působí rány. Vnitřní uzdravení pak znamená, že na tato zranění položíme Ježíšovy ruce a necháme se jím uzdravit. Neznám žádného člověka (ani si ho neumím představit), který by v nějakém období svého života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať už fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravování. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění?

Často se díváme na člověka jen zvnějšku. Vidíme rozhněvaného, násilnického, vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka. Ne vždy si uvědomíme, že to, nač se díváme, má svůj kořen, který může být duchovní nebo psychický, a že jeho počátky sahají až do období našeho početí či dětství. Komplex méněcennosti může mít například svůj kořen v rodině, ve které byl člověk už jako malé dítě odsouván bokem a kritizován za každou maličkost. Může se také stát, že hněv, který stále cítíte, má svůj původ v hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Pokud najdeme kořen, můžeme procházet terapií a jednou a navždy tento kořen vytrhnout, zničit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Je za tím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí zranění, nebo je jich mnohem více?

S růstem a dospíváním přibývají další zranění, další rány, které se akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, z kterého vyrůstá více malých kořínků, tvořících kořenový bal. Stejně tak i naše chování je přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti v našem životě neexistuje pouze jeden kořen, ale více kořenů, které musí být odstraněny.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. Řekl jste, že při léčbě zranění je nutné začít již v prenatálním období či dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na to díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukryt potenciál milovat a zároveň být milován. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti natolik, nakolik je schopen lásku dávat a lásku přijímat. Kořenem všech našich zranění je nedostatek lásky. Ten může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počata v atmosféře, kde byl nedostatek lásky nebo kde láska zcela chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzívnit, když se rodiče dozví, že čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše uchovává ve svém podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tom děvčátku bere tolik hněvu vůči matce nebo otci. Někdo si myslí, že tento hněv či pocit nepřijetí sebe sama pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv či pocit odmítnutí. Častokrát musí člověk jít až do období těhotenství a početí...

Jak člověk pozná, že tyto skutečnosti z minulosti jsou již vyléčeny? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že jeho uvedení do života bylo nějakým způsobem nechtěné.

Vždy uvádím příklad se sadou drátů. Zkuste se dotýkat jednoho drátu po druhém. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický proud, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile za něj můžete chválit Boha, znamená to, že vaše chvíle početí nemá v sobě nic negativního. Pokud v této chvíli cítíte reakci, znamená to, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý ale bude mít po ruce vás. Může člověk přijít i sám na to, co je důvodem jeho negativního chování? Potřebuje nutně pomoc kněze či psychologa?

Myslím, že často potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to, být trochu informován. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak dál snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro něj velmi vážnou, potřebuje pomoc. Představte si například, že máte v sobě velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu bylo fyzické zneužívání v dětství, protože vás matka stále bila. Bylo by velmi těžké, kdybyste se tento hněv snažili zvládnout sami. Také jste mohli být sexuálně zneužíváni, a to nyní způsobuje váš nezdravý sexuální život - buď sex zcela odmítáte nebo jdete do opačného extrému. Je velmi těžké odpustit druhému násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. Je to stejné jako u lékaře, který vám stanoví diagnózu. Předepíše léky, řekne, co máte dělat. A vy se podle toho musíte chovat. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump