Všichni byli plní Ducha Svatého
Bůh obvykle připravovuje lidi na přijetí jeho zásahu pomocí znamení a proroctví, která vzbuzují pozornost a tak brání tomu, abychom tyto jeho zásahy přehlédli. Celý Starý zákon byl takto přípravou na Kristův příchod. Také v něm nacházíme znamení, které zvěstuje. Zvláště zde nacházíme znamení sluchová, je slyšet hukot, jako když se přižene prudký vichr. Nejen nějaký hluk, ale hukot vichru. Je známo, že vítr je v bibli symbolem Svatého Ducha. Hebrejština i řečtina mají pro oba významy totéž slovo rúach, pneuma.
Dále zde nalézáme znamení pro zrak: je vidět ohnivé jazyky. Také oheň je určujícím znamením. Je často spojován s Duchem. Jan Křtitel zaslíbil křest "Duchem svatým a ohněm" (Mt 3,11).
A nakonec jedna skutečnost neviditelná, smysl celého úryvku: "Všichni byli naplněni Duchem svatým". Největší událost v dějinách světa (spolu s Kristovým vtělením a vzkříšením) je popsána velmi prostě a střízlivě. Takto jedná Bůh velké věci koná pomocí co nejméně prostředků a slov.
Jaké hlubiny se ale skrývají za těmito čtyřmi slovy? Abychom je alespoň zčásti objevili, nestačí držet se toho, co se říká explicitně. V bibli je zvykem mluvit ke čtenáři pomocí narážek. Sv. Lukáš zde chce vytvořit paralelu mezi Letnicemi a Božím zjevením na Sinaji. Dosahuje toho tak, že vytváří podobnou scenérii jako na Sinaji a používá stejné symboly, totiž symboly vichru a ohně. Tradice si toho byla vždy vědoma a také během svatodušní vigilie se vedle dalších čtení čte také z 19. kapitoly knihy Exodus. V ní se vypravuje o zásadní události vyvoleného národa Bůh dává zákon, Desatero e na základě tohoto zákona uzavírá s lidem smlouvu, který se tak stává "lidem královským a kněžským".
Svatý Augustin dobře rozuměl smyslu tohoto přístupu. Ve své promluvě na slavnost Seslání Ducha svatého říká věřícím: "Koho by se tato souvislost a rozdíl mezi oběma událostmi nedotkly? Padesát dní uběhlo od slavení Paschy v Egyptě až do dne, kdy Mojžíš přijal na deskách psaných Božím prstem zákon. Podobně padesát dní po obětování nové Paschy, kterou je Kristus, Bůh z Boha, Duch svatý přichází k věřícím, kteří jsou spolu shromážděni." (Augustinus, De Spiritu et littera, 16,28)
Co se tím chce říci? Zcela pochopitelně to, že Duch svatý je novým zákonem křesťana, zákonem vnitřním, vyrytým již ne do desek z kamene, ale do desek z masa; právě Svatý Duch je principem Nové smlouvy, Nového zákona. Jak obdivuhodné zjevení o Duchu svatém a jeho místu v křesťanském životě! Duch svatý není dán jen kvůli tomu, aby přinesl spásu až na samý konec země, on je tou spásou. Není pouze pomocí pro misie, on je život sám. Svatý Pavel to říká otevřeně: "Zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti." (Řím 8,2) "Zákon Ducha" znamená "zákon, kterým je Duch". Tento nový zákon je živý prostřednictvím lásky. Tento zákon není ničím jiným než novým Kristovým přikázáním, již to ale není pouze přikázání, ale také dar, milost, nová schopnost, která je do nás vlita, a která nás uschopňuje milovat Boha a bližního. Nový zákon je milost Ducha svatého.
Znamená to snad, že kvůli Duchu svatému již nejsme vázáni žádnými dalšími zákony? Netýká se nás už Desatero, přikázání evangelia, směrnice církve ani kánony kanonického práva? Ne! Chce se tím jen říci, že od této chvíle všechny vnější a psané zákony, od zákona Mojžíšova až po zákony naše, skromnější než ten jeho, musí mít své správné místo, aby sloužily vniřnímu zákonu Ducha. Kdyby se tyto zákony snažily nahradit lásku dáváním, snažily by se samy dávat ospravedlnění životu, staly by se literou, která zabíjí. Svatý Tomáš Akvinský měl odvahu napsat, že i blahoslavenství evangelia se bez milosti Ducha svatého stávají pouhou literou, která zabíjí (srov. Summa theologiae, I-IIae, q. 106, a. 2).
Duch svatý je novým zákonem, který křesťanovi zcela stačí. Protože ale žijeme v těle a jsme hříšníci, potřebujeme také všechny ty zákony, které konkrétně a v jednotlivých případech ukazují, co je Boží vůlí, a mají nám pomáhat rozlišovat pravá hnutí Ducha od falešných. Takto se všechny zákony do té míry, do jaké mají účast na novosti Ducha, stávají zákony novými.
Jsme na shromáždění, které má také ekumenický rozměr a já bych rád citoval jednu myšlenku Martina Luthera. Ve svatodušní promluvě říká, že se rodíme se starým srdcem, srdcem plných tělesných žádostí. Člověk touží po prestiži, moci, penězích, touží po cizím majetku, po ženách druhých lidí... A hle, Bůh mu brání v cestě svými příkazy. "Musíš ... nesmíš!" V této situaci se člověk na Boha dívá se zlostí jako na nepřítele vlastního štěstí, jako na toho, kdo je překážkou k dosažení mých přání a tužeb. V hříšném člověku sídlí tak silná a slepá zášť vůči Bohu, že by byl nejraději, pokud by záleželo pouze na něm, kdyby Bůh vůbec neexistoval.
Když Duch svatý přichází, dochází k zázraku Duch ukazuje člověku jinou tvář Boha: Boha, který je člověku spojencem, ne protivníkem, dobrým Otcem, který kvůli němu neušetřil svého vlastního Syna, prostě Bohem, který mu přeje. Člověk si konečně uvědomuje, že přikázání mu Bůh dal pro jeho vlastní dobro. A v jeho srdci klíčí nové vědomí vědomí syna, z jehož rtů po tom všem vychází výkřik: "Abba, Otče!" Tohle znamená být novým stvořením a nově se zrodit v Duchu! Znovuzrození Duchem jsou ti, kterým bylo vzato kamenné srdce otroka a dostali srdce z masa, které patří synovi. Duch svatý provádí něco jako chirurgickou operaci, provádí opravdovou a skutečnou "transplantaci srdce".
Transplantace srdce se provádějí při úplné anestezii a pacient nic necítí, teprve po operaci a po určitém čase uvidí, zda se cítí lépe. S apoštoly to bylo jinak, při transplantaci jejich srdce se nepoužívala žádná anestetika. Věci, které apoštolová dělají, nenechávají na pochybách ani na okamžik. Evidentní změnu jejich chování, nenadálé nadšení, kterým si vyslouží nedůvěru davu, který je považuje za opilce, nelze vysvětlit bez silných vnitřních emocí. Takovou změnu může provést pouze láska.
Učedníci opravdu o Letnicích zažili novou zkušenost, která je zavalila Boží láskou. Cítili se pokřtění, tedy ponoření, do oceánu Otcovy lásky. Poprvé vidí, co ta Otcova láska, o které jim Ježíš tolik a nadarmo povídal, vlastně je. Objevují sladkost slova Abba!, které mnohokrát slyšeli z úst svého Mistra.
Jak toto všechno můžeme vědět? Jednoduše. Duch svatý je láska, a když se vylévá, vylévá lásku. První věc, které naučí, když vstoupí do srdce je křičet: Abba! (srov. Gal 4,6; Řím 8,15). Říci, že "všichni byli naplněni Duchem svatým" proto znamená říci, že všichni byli naplněni, zaplaveni láskou. Pavel se toto všechno pokouší vyslovit: "Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán." (Řím 5,5) Toto tvrzení má kořen v historické události, není to jen teorie, ale ukazuje na konkrétní moment v životě: pro všechny z nás jsou tímto momentem Letnice, každý znás má tento moment ve svém křtu. Právě o Letnicích byla skrze Ducha svatého vylita Boží láska!
Zarází nás, kolikrát se toto tvrzení objevuje ve svědectví těch, kteří přijali křest v Duchu svatém. "V té chvíli jsem se cítil milovaný Bohem, poprvé jsem objevil Otcovu lásku." Vzpomínám si na jednu starou paní, které bylo skoro osmdesát let, a která po modlitbě za vylití Ducha začala pobíhat a volat na všechny: "Cítím se jako holčička, cítím se jako malá holčička. Objevila jsem, že mě Bůh miluje." Toto tvrzení je také nejpůsobivějším prvkem ve vyprávění těch, kteří se účastnili první duchovní obnovy v Duquesne, kterým charismatická obnova v katolické církvi začala. Jeden z přítomných později napsal: "Chvíli jsme se báli, že tolik lásky nesneseme."
Smysl celé bible se konečně naplňuje o Letnicích. To, k čemu Bůh směřoval během celého zjevení a dějin spásy, bylo "vylít jeho lásku na celé stvoření" (4. eucharistická modlitba). O Letnicích dosáhl naplnění tohoto cíle.