Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Živá naděje v Kristu II.

14.04.2003, autor: Daniel Ange, kategorie: Charismatické konference

Pojďme a žasněme nad krásou Ježíše přítomném v Eucharistii. Mluvili jsme o Zeleném čtvrtku a ukázal jsem propojení mezi Eucharistií a Ježíšovým utrpením. Nyní budu mluvit o spojení mezi Eucharistií a láskou. Eucharistie je maximum, je plností veškeré lásky. Kdo kdy šel tak daleko v lásce, aby se úplně daroval, aby byl stále s tím, koho miluje a v tak obrovské chudobě chleba a vína? Jeho krev je pod způsobou vína. Celé Jeho utrpení k nám přichází způsobem tak zvláštním, sladkým a obyčejným jakým je chléb a víno, protože On nás nechce znechutit nebo vyděsit. Eucharistie se stává zdrojem všech skutků lásky, sebedarování, služby druhým. Všechny dobré skutky mají svůj zdroj v Eucharistii, i tehdy, když to nevíme. Jestliže rozpoznám Ježíše přítomného v chlebu, mohu jej také skutečně poznat přítomného v lidech, v těch nejkřehčích, nejslabších, nejmenších. Proto se tolik katolíků úplně odevzdává ve službě těm nejmenším a slabým. Tím ukazují důležitost a potřebnost adorace.


V komunitě Archa, u sester Matky Terezy, pracují sestry v leprosáriích a nemocnicích. Všichni lidé, kteří takto slouží, potřebují každodenní adoraci Nejsvětější svátosti, Ježíšova Těla, protože Ježíš je neslabší, nejmenší a nejkřehčí právě ve své Eucharistii. První věc, kterou otec Damian učinil, když žil sám uprostřed malomocných na ostrově v Pacifiku, bylo postavení kostela a pořízení svatostánku.Všichni malomocní, kteří žili ve vzpouře, ve vzteku,ve hněvu a nenávisti, se stali Božími dětmi tím, že se klaněli Ježíši. Dětmi super šťastnými.Když i sám otec Damian onemocněl malomocenstvím, všichni nemocní mu chtěli být nablízku, aby mohli hledět na tělo Ježíšovo. Skutkem největší možné lásky na zemi je mučednictví. Je to Ježíš, který úplně dává svůj život a který nám dává, abychom i my dávali náš život. Je to Ježíš, který prolévá svou krev v Eucharistii a tento Ježíš nám dává sílu, abychom i my, až na nás přijde řada, prolili svou krev z lásky k Němu. Proto u všech pronásledovaných hraje Eucharistie tak velikou roli.


Když jsem byl v Lurdech vysvěcen na kněze, setkal jsem se tam s českým knězem, který tajně přijel. Tento český kněz byl 13 let ve vězení, 4 roky v Osvětimi a pak 9 let v komunistickém vězení. Vyprávěl mi, jak tajně sloužil mši svatou a jak schoval Ježíše do krabičky od aspirinu. Po třech aspirinech tam byl Bůh. Tato krabička kolovala mezi vězni.


Josef z Vietnamu byl 12 let v komunistickém vězení jenom proto,že byl seminaristou. Po letech vězení musel dalších 20 let čekat na státní souhlas k tomu, aby mohl vykonávat službu. Teprve před 2 lety se mohl stát knězem. Se slzami v očích mi vyprávěl tento příběh. Pronásledovaní křesťané ukrývali Ježíše v malé krabičce, schované v pytli rýže nebo v bambusové tyči. Každý z nich se Mu chtěl klanět, adorovat Ho. Jediné místo, kam se v noci mohli vydat, byl záchod. A tak na záchodě tohoto komunistického vězení byl Bůh a přicházel k Němu jeden klanící se člověk za druhým, předávali si jeden druhému ten bambus s Ježíšovou přítomností, který byl v té chvíli tím nejkrásnějším svatostánkem na světě. A když byl den svatého přijímání, nebylo dost hostií pro každého. Proto bylo řečeno, že ke svatému přijímání mohou jít ti, kteří už jsou ve vězení 10 a více let. Josef tam byl teprve 9 let.


V Albánii byl jeden kněz 25 let ve vězení ostatně jako všichni tamní kněží a biskupové. A nemohl sloužit mši svatou, protože neměl víno. Jednoho dne onemocněl a sestřička mu dala lék, na kterém bylo napsáno, že obsahuje 1% vína. „To je super, mohu sloužit mši svatou, je v tom 1% vína,“ řekl si. „Pán Ježíš si s tím už nějak poradí.“


Před několika lety jsem potkal v Rumunsku jiného kněze, který byl 8 let ve vězení kvůli Ježíši a míval Pána Ježíše tajně v malé kulaté krabičce. Jednoho dne přišel bachař a sebral mu všechny jeho osobní věci. Když uviděl tuto krabičku, vzal ji a hodil směrem k odpadkovému koši. Spadla těsně vedle koše, začala se točit a odkutálela se až pod postel toho kněze. Bachař si toho nevšiml. Pán Ježíš se k němu takto vrátil. Otřáslo jím to a velmi se to dotklo jeho srdce.


Znal jsem jednu mladou dívku z Libanonu. Muslimové přišli srovnat se zemí její křesťanskou vesnici, ale jí řekli, aby utekla, protože jeden voják se s ní chtěl vyspat. Dívka místo útěku běžela ke kostelu, aby zachránila Pána Ježíše. Otevřela svatostánek a přijala všechny hostie. V té chvíli si jí všimli. Mučili ji žhavým železem. Setkal jsem se s ní v nemocnici. Ukázala mi obrovský kříž, který jí vypálili tím žhavým železem.


Řekla: „Nelituji toho, že jsem dala Ježíšovi trochu lásky, protože On je všechna moje láska.“


Dívka je handicapovaná pro celý zbytek svého života, je na vozíku pro lásku k Ježíši.


Čínští kněží se vrací zpět do Číny, vrací se do vesnic kde už třicet let nebyla mše svatá. Na jednom místě vykopali nějaké kovové zavazadlo, v kterém bylo 30 let ukryto liturgické náčiní pro kněze, aby mohl sloužit mši svatou až se jednou vrátí.


V Sudánu je hrozné pronásledování. Co je útěchou všech katolíků? Je to Eucharistie. V uprchlickém táboře nebyl žádný kněz. Jednoho dne přijel italský kněz a úplně žasl, protože všichni lidé byli na kolenou. Na maličkém stolku byl obyčejný chléb. Katolíci si řekli: nemáme Eucharistii, ale abychom se mohli alespoň na dálku klanět Ježíši přítomnému ve všech kostelech po celém světě, dáme sem kousek chleba. Není proměněný, není to Ježíš, ale pomůže nám, abychom si vzpomněli na Krista. Jak úžasné!


Ve Rwandě, kde byla hrozná genocida, se lidé chovali až zázračně hrdinsky. Děti a mladí lidé byli zabíjeni, protože odmítali udávat své přátele a kamarády. Vzpomínám si na jednu třídu s 35 dětmi ve věku 12 let. Vojáci jim řekli, aby se všichni Tutsiové (členové nepřátelského kmene) zvedli. Všechny děti se vzaly za ruce a řekly: my všichni jsme Boží děti, všechny nás zachraňte nebo nás všechny zabijte, ale nemůžete nás rozdělit. Všechny je zabili. Kdo jim dal tuhle sílu? Ježíš ve své Eucharistii. Tisíce a tisíce katolíků ze Rwandy bylo zabito ve svých kostelech během adorace Nejsvětější Svátosti. Během slavení mše svaté hleděli na Ježíše přítomného v chlebě a chvíli na to odcházeli, aby viděli Ježíše v Jeho slávě. V kostele naší farnosti ve Rwandě bylo zabito 6 000 lidí. Viděl jsem jejich krev, která postříkala kameny kostela, všichni byli zabiti před svatostánkem. A kam vypálili vrazi první kulku? Na svatostánek. Jejich prvním cílem bylo zabít všechny mladé dívky. Když zbývala poslední kulka a měli vybrat zda zabít chlapce nebo dívku, zabili dívku. Pod tím je podepsán satan, protože vidí-li satan mladou dívku, musí myslet na Pannu Marii a na to, že žena je nositelkou života.


Mohl bych vyprávět tolik dalších příkladů.


Vzpomeňte si i vy, kolik mladých lidí u vás nesmělo pokračovat ve studiích, protože je někdo viděl na mši. Kolik kostelů bylo zavřeno. Kolik kněží i věřících bylo ve vězení. A všichni hleděli k Ježíši v Eucharistii.


V Kambodži už nebyl jediný kněz a lidé šli 2 000 km pěšky pro Tělo Kristovo, aby je donesli nemocným. Kdyby byli přistiženi s Nejsvětější Svátostí, byli by okamžitě zabiti.


Tohle všechno nám pomáhá pochopit, jak velikou cenu má Eucharistie, ona je opravdu důkazem lásky Ježíšova srdce. Ježíš nám dává své srdce, abychom i my byli připraveni darovat svůj život.


V San Franciscu byli dva mladí zamilovaní kolem 15-16 let. Vanesa měla zemřít, protože měla srdeční vadu. Frederik, její přítel, řekl její mamince: myslím, že brzy zemřu a prosím, aby moje srdce bylo darováno Vanese, dívce, kterou miluji. Za několik týdnů skutečně zemřel a Vanesa mohla žít. Ještě dnes žije díky srdci člověka, který ji miloval a který jí daroval srdce. To samé dělá Ježíš. Dává mi své srdce, aby mohl žít v mém srdci.


Nyní promluvím o několika souvislostech mezi láskou a sexualitou. Eucharistie je život daný v lásce skrze tělo. Definice Eucharistie je tedy stejná jako definice sexuality. Celá tradice církve vždy viděla tajemství manželského spojení stejně jako spojení Ježíše s námi. Dávám se ti, odevzdávám se ti, dávám ti své tělo a ve svém těle i svou duši a své srdce. To jsou slova, která si mezi sebou říkají manželé. Dávám ti své tělo, dávám se ti. Sv. Pavel říká, že tělo manželky patří jejímu muži. A církvi jako nevěstě patří Tělo Kristovo, Tělo jejího ženicha. Proto se církev klaní Ježíšovu Tělu. Církev ví, co je třeba dělat s Tělem jejího ženicha, ví, že Ono je jí úplně svěřeno. Když přistupujeme k přijímání, je to jako manželské spojení, jsme jedno tělo s Bohem, jsme s Ním jeden duch. Jeho duše v mé duši, Jeho srdce v mém srdci, protože Jeho krev je v mé krvi, jeho Tělo v mém těle. Jeden duch v jednom těle. Je to vrchol všeho, o čem lidé sní v sexuálním spojení.


Vzpomínám si na Chantal, přišla za mnou po svatém přijímání, bylo jí 18 let. „Hleděla jsem na Ježíše, který ležel v mé dlani v Eucharistii a pochopila jsem, že si už nemohu hrát s vlastním tělem a s tělem druhých, protože Ježíš si se svým tělem nehrál, ale On své tělo vydal“, řekla. Zeptal jsem se v čem je rozdíl? Chantal odpověděla: „ Hrát si znamená dělat si se svým tělem, co se mi hodí, aby mi to bylo příjemné a s druhými také, ale dát znamená odevzdat, vydat své tělo z čisté lásky jedné jediné osobě navždy.“


Pochopila celý smysl manželství, a to jenom tím, že se dívala na Eucharistii. Hleděla na Ježíše, který jí dal své Tělo z čisté lásky jakoby byla jediná na celém světě a navždy. Nic mě nemůže vytrhnout z Jeho ruky, pokud já sám Ho neopustím. A tak je to právě Eucharistie, která uzdravuje naši převrácenou sexualitu. Bůh spojil srdce, duši a tělo, které jsou jedno v Eucharistii. Když mi dává svou duši a své srdce ve svém těle, není to tělo na jedné straně a srdce na druhé straně, jako kdybych se vyspal s někým, koho nemám rád. Ježíš v Eucharistii přichází uzdravit tuto sexuální schizofrenii, tohle rozdělení. Přichází, aby mě vnitřně sjednotil. Adorace je nádherná terapie, kterou Ježíš očišťuje náš zrak a naši představivost ode všech pornografických obrazů, které nás ničí v této společnosti, posedlé stále více sexem. Dnes se žije sexualita pouze tělesná, kdy žena není ničím více než předmětem. Odpovědí je Ježíš, který se dává a třebaže to vypadá, že je předmětem, dává se celá Jeho osoba. Adorace průběžně kousek po kousku obnovuje náš pohled a dává nám nový zrak. Je-li naše oko ve světle, je celé naše tělo ve světle. Když hledím na chléb při adoraci a vidím v něm Ježíše, potom také v každém člověku, na kterého hledím, mohu vidět Boží přítomnost. Adorace mi také ukazuje jak je láska nezištná. Jen tak se klaním a žasnu nad krásou Ježíše, aniž bych Ho chtěl vlastnit. V dnešním přístupu k lásce je touha vlastnit někoho, vzít někoho, sebrat jeho tělo. Adorace mi ukazuje jak mohu žasnout nad krásou druhého proto jaký je, aniž bych z něho chtěl udělat svého otroka.V západních zemích je tolik mladých lidí, kteří byli otřeseni, poničeni, traumatizováni, poškozeni v svém lidství tím neustálým útokem všech těch sexuálních zvráceností. Ve skupinách charismatické obnovy, ve společenstvích modlitby i v evangelizačních školách jsme udělali zkušenost, že Eucharistie je úžasnou léčbou vší naší zraněné citovosti. Je uzdravením vší naší sexuality, která byla poškozena a obrácena špatným směrem. Setkal jsem se s homosexuálními osobami, kteří teď prožívají opravdové zrání, kteří překonávají zablokování z puberty právě díky Eucharistii a díky životu ve společenství. Eucharistie je také v srdci každého společenství. Právě v Eucharistii se učím odpouštět těm, kteří mě obklopují, milovat je zadarmo právě takové, jací jsou.


Dnes jsou stovky mladých lidí, kteří by se raději nechali zabít než by ztratili své panenství. Před několika dny jsme slavili 100 leté výročí Marie Goretti a v dnešní době jsou zde tisíce takových Marií Goretti. Jan Pavel II. blahoslavil několik lidí, kteří dali svůj život, aby ochránili tajemství lásky, tajemství těla. A kde našli sílu? Stále znovu - na mši. Kněží a zasvěcené osoby, kterým Ježíš dal podíl na svém vlastním celibátu z lásky, musí, stejně jako Ježíš, být připraveni prolít svou krev, aby zachránili tajemství sexuality, která je mistrovským dílem, nejvyšším dílem celého stvoření. Sexualita je záležitostí Boží, eucharistickou. Je možností způsobit existenci druhého člověka, který bude žít věčně. Dělat toto v lásce a z lásky ve svém těle a v těle druhého člověka je něco trinitárního. Je to tak veliké a krásné, že církev ochraňuje toto tajemství lásky jako největší poklad celého lidstva. Jako Eucharistii a s Eucharistií. Jsou mučedníci, kteří zemřeli kvůli Eucharistii a jsou i mučedníci, kteří zemřeli pro sexualitu. Včera bylo výročí jednoho malého mučedníka z Vietnamu. Utekl ze svého vězení, aby běžel do farnosti pro hostie, aby věznění katolíci mohli jít ke sv.přijímání. Věděl, že velmi riskuje a také byl zabit, protože šel pro Eucharistii.


A ještě - ve Rwandě šest řeholnic odmítlo jít se ukrýt, aby mohly podávat sv.přijímání katolíkům, kteří zde čekali. Všechny byly zabity. Toto je mučednictví pro Eucharistii.


Svatý otec kanonizoval na začátku nového tisíciletí jedenáct mučednic z Polska, které se svobodně nabídly k deportaci do Osvětimi, aby nebylo zabito jedenáct matek, po kterých by zbyli malí sirotci. Těchto jedenáct řeholnic, které se svobodně zřekly založení vlastních rodin, daly svůj život, aby zachránily rodiny, protože rodina je jako epifanie, jako zjevení Nejsvětější Trojice. V rodině cirkuluje Boží láska mezi osobami, které v ní jsou a které dávají život tím, že se milují. Každá rodina je jako maličká Nejsvětější Trojice. Ti, kteří se z lásky k Nejsvětější Trojici zříkají založení vlastní rodiny, mohou dát život rodinám, které jsou jakoby zjevením Nejsvětější Trojice.


Měl jsem strýce misionáře, který byl proboden kopím, protože bránil dívku před člověkem, který ji chtěl znásilnit. Ve chvíli, kdy byl proboden, násilník padl na kolena, aby ho poprosil o odpuštění. To je úžasné, dívka byla zachráněna, násilník se obrátil a kněz odešel do nebe. Úžasné!


Přecházíme ke vzkříšení, zmrtvýchvstání a k Letnicím. Ježíš mi dává své vzkříšené tělo, takže je nemožné, aby také mé tělo nevstalo z mrtvých. Do mého těla bylo zaseto semeno vzkříšení, zmrtvýchvstání. Ježíš nám ukázal, že i naše těla jednoho dne vstanou z mrtvých tím, že vzkřísil z mrtvých tělo své matky Panny Marie. Ve všech zjeveních Panna Maria vždy vypadá tak na 15-18 let, i když se na zemi dožila vysokého věku. Je to proto, aby nám bylo ukázáno, že i my jednoho dne vstoupíme do věčné Boží mladosti. Staré osoby nostalgicky vzpomínají na dobu svých osmnácti a je to vlastně nostalgie z jejich budoucnosti. Stýská se jim po jejich mládí, které budou mít v nebi a které je teprve před námi. Je úžasné, že celá má budoucnost je otevřená. Eucharistie nám otevírá bránu nebes, boří všechny hranice mezi zemí a nebem. Při každé Eucharistii jmenujeme některé svaté a také myslíme na ty, kteří jsou v očistci. Očistec je vrcholným dílem Božího milosrdenství. Je to místo, kde můžeme obdržet srdce malého dítěte. Naše oči se tam připravují na to, aby mohly hledět na slávu Vzkříšeného. Maličké právě narozené dítě nemůže hned pohlédnout do slunce, je třeba asi 3 týdnů než si oči novorozeněte zvyknou na větší světlo. Narodím se do nebe po čase těhotenství celého mého života zde na zemi. Mé narození bude do náruče Panny Marie, matky Boží v nebi, protože zde na zemi jsem vyrůstal v jejím lůně. Jestliže zde na zemi mé oči dost dobře nerozeznaly Ježíše v hostii, málo viděly Ježíše v chudém, ubohém, maličkém, málo viděly Ježíše v těch, kteří jsou okolo mne, mé oči budou potřebovat toto místo, kde se připraví, aby pak rozpoznaly Ježíše přímo z očí do očí, tváří v tvář. Eucharistická adorace nás připravuje na toto setkání tváří v tvář. Stejného Ježíše, kterého vidím ukrytého v hostii, uvidím v nebi v celé Jeho slávě. Je to stejný Ježíš, který je v nebi i na zemi. Čím více se Mu klaním, adoruji Jej, tím méně očistce budu potřebovat, protože mé oči budou připravené Ho okamžitě rozeznat. Takže adorace je vlastně nebe, které začíná už tady na zemi. Ježíš se stává srdcem veškerého stvoření, protože jestliže se trochu materie může stát Bohem, znamená to, že jednoho dne nebe a země budou proměněni v slávu Ježíše, v Boží slávu. Už teď je mé tělo vzkříšené. Když přijmu ve sv.přijímání Tělo Ježíše, už mám budoucí oslavené tělo.


Pak je tu nanebevstoupení Ježíše. Celé Jeho dětství, které přijal od Marie je navždy v Nejsvětější Trojici. I mé tělo je v Nejsvětější Trojici. Bůh už není nějaký čistý duch, ale má nohy, ruce, oči, má lidské tělo, má lidskou krev. To je odpověď na všechna ostatní náboženství. Můj Bůh není nějaké vesmírné všechno, není nějaká kosmická energie. Můj Bůh je embryo v lůně matky. Malé dítě v mém náručí. Je Tělo v mém těle. Ve stejné chvíli je jeho Tělo v nebi a je také na zemi. Mé lidství je v Nejsvětější Trojici a Jeho božství je v mém těle při Eucharistii. A tak ani ve mně není žádná hranice mezi nebem a zemí. Všichni, kteří mě už předešli do nebe, mí rodiče a prarodiče, jsou jakoby tělesná část mne samého, která je v nebi. Nepotřebuji spiritismus, abych se s nimi mohl spojit. Když vidím Tělo Krista a dotýkám se Ho, jsem spojen se všemi, kteří už vidí Krista a dotýkají se Ho ve slávě. I na zemi jsem eucharisticky spojen se všemi, kdo přijímají Eucharistii na celém světě. Hostie, kterou přijmu dnes večer, je kousek chleba, ale je to stejné Tělo Kristovo, které dnes přijmou třeba lidé v Japonsku nebo v Číně, půjdou-li ke sv.přijímání. Je to stejné tělo Kristovo, které dnes ráno v Římě přijal Jan Pavel II. Eucharistie tvoří tělesnou jednotu všech pokřtěných, napříč časem a prostorem. Všichni naši svatí přijímali jiné hostie, ale stejné Ježíšovo Tělo. Eucharistie je poutem mezi nebem a zemí. Eucharistie je srdcem církve a církev je kolébkou Eucharistie. Když Ježíš na Zelený čtvrtek řekl lidem „Toto je mé tělo“ a lidé to budou léta opakovat, znamená to, že se církev narodila na Zelený čtvrtek. Církev je velkým tělem Kristovým. V těle je kostra, kosti, buňky, krev, maso atd. a nemůžeš jednotlivé části od sebe oddělit. I v církvi je instituce, papež, biskupové, kněží, svátosti, věci, které můžeme vidět, dotknout se jich. A pak je tam i celý krevní oběh lásky a svatosti jako krev, která všechno oživuje. A tu dává Duch svatý. Stejně jako nemůžeme oddělit Ježíše od Ducha svatého, stejně jako nemůžeme oddělit Zelený čtvrtek od Letnic, nikdy v církvi nemůžeme oddělit institucionální dimenzi a charismatickou dimenzi. Nikdy nemůžeme oddělit Marii, která je na té charismatické straně a Petra, který je na straně institucionální. Když vidíme Jana Pavla II. např. vedle Matky Terezy, je to instituce a charisma vedle sebe. Jeden od druhého se učí a doplňují se navzájem. I Jan Pavel II. je velký charismatik. Také biskupové a kněží by se měli stát svatými a otevírat se všem darům Ducha svatého, charismatům. Instituce by měla být vždy ve službě charismatu. Kněží, biskupové a potom i svátosti zde nejsou pro nic jiného než proto, aby zde byla svatost. Je jedno zda-li je někdo knězem nebo není, hlavní je být svatý, hlavní je svatost bez ohledu na stav a pohlaví. Odkud pochází krevní oběh? Ze srdce. Srdce - tělo církve - co to je? Je to Eucharistie, která posílá krev do všech údů, na všechny strany, všude do církve. Srdce neustále pročišťuje krev. Láska v církvi je neustále očišťována Eucharistií. Krev znečištěná naším hříchem je při přijímání vyměněna za úplně čistou krev od Ježíše, je to neustálá dialýza.


Církev pevně chrání všechno, co se týká Eucharistie. Nikdy nebude žádná jednota mezi různými protestantskými církvemi, pokud to nebude kolem Eucharistie a v Eucharistii.Tělo žije jenom proto, že bije srdce. Dokud srdce bije, osoba zůstává osobou, i kdyby přišla o ruku nebo oslepla či ztratila při nehodě nohu, ohluchla, pořád to bude člověk se schopností milovat, schopen slávy Boží. Celé tělo církve je poškozené mým hříchem, tvář Ježíše je znetvořená ve tváři církve. Kvůli nevěrnostem všech pokřtěných tolik mladých lidí dnes nerozpoznává Ježíše v Jeho církvi. Proto Jan Pavel II. bez přestání prosí jménem církve o odpuštění nevěřící, pravoslavné, celý svět; 145 pokorných proseb o odpuštění. Proč? Aby se církev očistila a stala se více podobnou tváři Ježíše v evangeliu, protože církev je Ježíš, srdcem církve v Eucharistii je Ježíš. „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ,“ říká Ježíš Pavlovi. „Ty Mě mučíš ve svých bratřích, protože tito bratři mají mé tělo, přijímají Ho v Eucharistii.“


V nejmenším bratru a sestře je celý Ježíš. Ježíš ve svém utrpení, pokryt krví a plivanci, jak Ho vidíme na Turínském plátně, ale je to On, Ježíš. Všechny naše nevěrnosti nemohou církvi zabránit být svatou církví hříšných údů. Církev má Eucharistii a v ní dává veškerou Boží svatost. Prostřednictvím ubohých hříšníků je církev úžasnou nemocnicí lidstva, kde se i vrahové mohou stát svatými. Bůh uzdravuje celé lidstvo v této nemocnici, protože jejím srdcem, které nikdy nemůže onemocnět, nikdy nemůže být postižené, je vždycky Ježíš. V Eucharistii máme jistotu, že celá církev najde úplnou jednotu. Jednota s pravoslavnými je téměř úplná, protože s pravoslavnými přijímáme stejné Tělo a stejnou Krev Ježíšovu.


Ale i celá církev už je také na 99% jedna, protože největší část církve je už v nebi, kde není žádné rozdělení. V nebi jsou jen samé Boží děti ve věčné Eucharistii nebe. Amen.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017